Dlouho jsem hledala zaměstnání. Byla jsem jako začarovaná, nikde mě nechtěli. Být závislí na jednom platu v rodině se dvěma dětmi mě dohánělo k zoufalství.

Z marného hledání práce jsem se propadla do deprese.Kdo to nezažil, těžko dokáže pochopit, čím„nezaměstnatelný“ člověk prochází.

Jak hledáte, chodíte na pohovory, a nakonec jim nestojíte ani za to, aby vám zavolali, že vás nechtějí… Půl roku jsem vysílala zoufalé signály všemi směry, a nakonec se podařilo.Kamarádka Vladěna mi jednoho dne zavolala celá nadšená:

“Mileno, mám pro tebe práci!“ Srdce se mi málem zastavilo. Snad to konečně vyjde! Snad už nebudeme dlužit dva nájmy a děti se ve škole vymlouvat, proč nemají část učebnic a dalších pomůcek! Po několika vteřinách ticha jsem vyhrkla: „Beru všechno!“

Zkouška ohněm?

Vladěna se zasmála: „Stručně řečeno – jedná se o práci v Pohřební službě.“ Věděla, že mám fóbii ze hřbitovů, z pohřbů jsem se vždycky vykroutila a na Dušičky jakbysmet. To prostředí mě děsilo. Teď jsem se ale zaradovala jako malé dítě.

A ještě ten den zavolala na číslo, které mi kamarádka dala, abych o práci nepřišla… Dozvěděla jsem se, že náplň mé práce bude sjednávání pohřbů a veškerá organizace a administrativa s tím spojená.Tedy zajišťování převozu zesnulých, jednání s pozůstalými… Paní, která tam pracovala, odcházela do důchodu a majitel za ni hledal náhradu.

Vysloveně měl představu o nějaké zralé, životem zkušené ženy, která by zvládla vše jak administrativně a organizačně, tak „psychologicky“ při jednání s lidmi.

Člověk si zvykne

Z administrativy jsem obavy neměla, co mě ale děsilo, byl kontakt s pozůstalými. Bála jsem se, abych to psychicky ustála, všechny ty plačící lidi. Jsem dost cíťa. Manžel se mi vždycky smál, že bych se mohla živit jako plačka na pohřbech.A teď?

Odříkaného chleba jsem dostala ten největší krajíc! Ale člověk si nejspíš zvykne i na smrt, jak se říká.

Pracuji v Pohřební službě už několik měsíců a pochvaluje si mě nejen šéf, ale i pozůstalí.Prý jsem rozená psycholožka a moje slova je dokážou v takové těžké chvíli zahřát u srdce.

Tak jsem se ve své práci, pro někoho pochmurné nebo děsivé, našla a jsem v ní spokojená. Kdo by to přitom ještě před rokem řekl?

Milena (40), Plzeňsko .