S mrtvými lidmi se prý dá spojit prostřednictvím vyvolávání duchů. Nevěřila jsem tomu, dokud jsem tímto způsobem nenavázala kontakt se svým zesnulým bratrem.
Měla jsem celkem pěkné dětství. Rodiče spolu dobře vycházeli, nehádali se.
Odmalička jsem byla hodně kamarádská, takže jsem měla spoustu přátel a v kolektivu jsem byla celkem oblíbená, na rozdíl od mého mladšího bratra Romana, který měl divnou, samotářskou povahu.
Vedl samotářský život
Nikdy se neoženil a po čtyřicítce skončil tak, že už jen každý večer vysedával v hospodě. Kromě práce – byl zedník na stavbě, nikam jinam nechodil. Neměl žádné koníčky, ani kamarády. Já jsem byla jeho pravým opakem. Vdala jsem se ve třiadvaceti letech.
Měla jsem šťastnou rodinu, úspěšné děti a spoustu přátel. Moc jsme se spolu s Romanem nestýkali, nikdy jsme si moc blízcí nebyli, i přesto mě však jeho nečekaná smrt tvrdě zasáhla.
Odvezla ho záchranka
Jednoho večera u nás zazvonil muž, kterého jsem si nejprve nedovedla zařadit. Až pak jsem si uvědomila, že je to jeden z Romanových hospodských přátel.
Tvářil se vyděšeně a vysoukal ze sebe, že mému bratrovi se stalo neštěstí a že ho odvezla sanitka do nemocnice. Poprosila jsem manžela, aby mě za Romanem hned odvezl. Samozřejmě mi vyhověl. Vzal klíčky z věšáku a už jsme jeli.
Po dvou dnech zemřel
Teprve postupně jsem se dozvěděla, co se stalo. V hospodě došlo ke rvačce a někdo uhodil mého bratra sklenicí do hlavy. Roman upadl do bezvědomí. Doktor mi řekl, že jde o nebezpečný otok mozku.
Byl ke mně naprosto upřímný a otevřený a sdělil mi, že šance na přežití příliš velké nejsou. Bohužel měl pravdu – bratr byl dva dny v kómatu a pak zemřel. Z jeho smrti byl obviněn člověk, který celou rvačku v hospodě rozpoutal. Vyšetřovali ho na svobodě.
Překvapilo mě, když za mnou po dvou týdnech přišel a tvrdil, že je nevinný a že mému bratrovi neublížil! Za několik měsíců ho ale stejně odsoudili ke krátkému, nepodmíněnému trestu.
Jeho smrt mě bolela
Bratrova smrt mě zasáhla. Trápilo mě hlavně to, že jsme si během života nestihli říct spoustu věcí a více se poznat. Rok po Romanově smrti mi nabídla jedna známá možnost zúčastnit se spiritistické seance.
Věci mezi nebem a zemí mě vždycky přitahovaly, ale cítila jsem trochu i strach. Nakonec jsem na nabídku kývla.
Zúčastnila jsem se duchařské seance
Následující víkend jsem přišla do bytu, kde se vyvolávání duchů mělo konat. Už cestou mě napadlo, že bych se chtěla spojit s Romanem. Poslední dobou jsem opravdu hodně vzpomínala, jaké jsme měli oba celkem hezké dětství.
Kromě své známé jsem na seanci nikoho neznala. Předem jsem si nastudovala, jak to na takových sezeních chodí. V zatemněné místnosti, osvětlené jen svíčkami, pak začal samotný rituál. Na stole ležela tabulka s písmeny a na ní byla položená tužka.
Spojili jsme ruce dohromady tak, že jsme se dotýkali palci a malíčky svých sousedů. Na moje přání jsme se pokusili přivolat ducha mého bratra.
Byl to skutečně on!
Žena, která seanci vedla, ho vyzvala, ať přijde a projeví se. Po chvíli jsem ucítila ledový záchvěv. V tu chvíli jsem si byla jistá, že je Roman přítomen. Položila jsem otázku, na kterou mohl znát odpověď pouze můj bratr.
Týkala se jednoho místa, kam jsme jezdili jako malí s rodiči. Duch odpověděl správně a přidal ještě další podrobnost navíc. Byla jsem už stoprocentně přesvědčená, že komunikuji s Romanem.
Prozradil mi jméno viníka
Seance trvala chvíli, ale byla hodně vyčerpávající. Když dospěla ke konci a já se chtěla s bratrem rozloučit, tužka se po písmenech ještě rozpohybovala sama od sebe. Dala dohromady jedno křestní jméno: David.
Dalšího vysvětlení jsem se už nedočkala, ale po cestě domů mi to došlo – Roman takto označil skutečného viníka své tragické smrti!
Pátrala jsem
Ihned druhý den jsem zašla do hospody a u stolu, kde obvykle Roman sedával, jsem řekla, že bych ráda mluvila s Davidem. K mému šoku vstal ze židle muž, který tehdy k nám domů přišel celé neštěstí oznámit! Požádala jsem toho muže, aby šel se mnou ven. Podle toho, jak nejistě se tvářil, jsem poznala, že se bojí.
Nakonec se přiznal
Na rovinu jsem mu vyprávěla o včerejší seanci a o tom, jak Romanův duch před rozloučením poukázal na jeho jméno. David se přede mnou málem nervově zhroutil.
Přiznal se, že už dlouho trpí pocitem viny, mimo jiné i za to, že kvůli němu je ve vězení nevinný člověk. Vůbec se nevymlouval a tvářil se vyděšeně. Nepochybovala jsem, že tomu, jak jsem se s Romanem spojila, věří.
Omlouval se, tvrdil, že to byla nešťastná nehoda a že ho to moc mrzí. Svědomí mu už dál nedalo spát a následující den se šel na policii přiznat. Samozřejmě ale to, že k jeho odhalení napomohl někdo ze záhrobí, neuvedl.
Miroslava K. (60), Jablonec nad Nisou