Chtěla jsem skoncovat se životem. Přišel ale sen, který mě postavil na nohy. Byl tak živý, že si na něj vzpomenu vždy, když se mi přestane dařit.
Tehdy mě drtily tak strašlivé problémy, že jsem měla chuť všeho v životě nechat a mít konečně klid. Opravdu reálně jsem uvažovala o tom, že takto to dál nejde a že by bylo lepší nebýt, než živořit.
Přemýšlela jsem o životě a jeho totálním zpackání nejčastěji kolem druhé ráno, když děti spaly, a já oka nezamhouřila. Zírala jsem do stropu a žít mě nebavilo.
Až se na to nejspíš nemohl dívat někdo nahoře a přichystal mi zvláštní sen, který mě postavil na nohy.
Přijel pohřební vlak
Pamatuji si živě a dokonale, jak kráčím dlouhou úzkou pochmurnou alejí, přes rameno svou kabelu. Jdu velmi rozvážně, pomalu, krok za krokem, až jsem došla k nádraží. Bylo prastaré, zanedbané a smutné.
Prošla jsem halou, která byla nasáklá vlhkostí a vůní čerstvé hlíny, vyšla na peron a čekala na vlak. Prohlížela jsem si lidi, co postávali kolem. Všichni byli oblečeni v černém, měli strnulý výraz a byli zamyšlení. Každý stál sám, nikdo se s nikým nebavil.
Smrákalo se, kdo ví odkud se zvedala mlha a hororově se plazila po kolejích. Najednou se země zachvěla, koleje temně zaduněly, na nádraží přijížděl vlak. Nebyl to ale vlak obyčejný, byl to vlak pohřební.
Černý, vyzdobený ornamenty, jako tomu bývá u starých pohřebních vozů, záclonky v oknech byly černé a krajkové. Dveře se otevřely a lidé začali nastupovat. Čekala jsem, až přijde řada na mě. Už jsem zvedala nohu, když v tu chvíli se otevřelo jedno z okýnek.
V něm se objevila hlava průvodčího. Smrťák kontroloval jízdenky
Jako by vylezl z Dařbujána a Pandrholy.
Prohlížel si lidi, které poveze, a zdálo se, že je spokojen. Občas dokonce pokýval hlavou. Pak najednou uviděl mě. Oči se mu rozevřely údivem: „Ty ne!“ zahřměl a kostnatým prstem ukázal na mě.
V tu chvíli vedle mě stáli dva zřízenci v černém a vlekli mě pryč.Vyvedli mě před nádraží, kde stálo křiklavě žluté taxi. V pouliční lampě zářilo jako slunce. Z jeho okýnka se na mě usmál mladý muž, plný života a optimismu. „Tak nastupovat!“ pochopové mě vstrčili do auta a zabouchli dveře.
Muž se rozjel, ale nevezl mě domů. Jezdili jsme od jednoho podniku k druhému, všude mě vítali, všude jsem se bavila, nikde jsem neplatila. Nechyběl tanec, kabaretní vystoupení, dobré jídlo a pití. Cítila jsem, že mě začíná bavit žít.
A ten muž s úsměvem herce z Hollywoodu to poznal. „Tak co?“ zeptal se. „Už je líp?“ Řekla jsem, že jo. Naložil mě zpátky do auta a vezl domů. Před můj dům. Jakmile jsem to stavení spatřila, bylo po radosti, všechna ta hrůza se mi vybavila v celé tvrdé realitě.
Padla na mě deprese a chuť se otočit a utíkat k nádraží. Muž v taxi to pochopil. „Běda , jestli tě za pár dní zase povezu zpátky. Běž a per se se životem, tvůj čas ještě nepřišel.|“ Jeho úsměv byl ten tam, zavřel okýnko a než odjel, ještě mi prstem pohrozil.
Eliška P. (51), Polička.
