Až do jedné osudné noci před čtyřiceti lety jsem byla přesvědčená o tom, že hřbitov je místem ticha a nerušeného odpočinku.

K této podivné a hrůzu nahánějící příhodě došlo už hodně dávno. Bylo mi patnáct let a byly zrovna letní prázdniny. S partou kamarádů jsme se to odpoledne toulali lesem, až jsme došli ke hřbitovní zdi. Byl to starý, zchátralý hřbitov, který už řadu let nebyl přístupný veřejnosti.

U vstupní brány byla malá loučka a tak kamaráda Přemka napadlo, že bychom se tam mohli utábořit a přenocovat. Prý, že to bude náš první prázdninový bobřík odvahy.

Zkouška odvahy

Mně a kamarádce Hance se to moc nezdálo, ale protože jsme nechtěly, aby nás měli kluci za štrašpytle, tak jsme s jejich nápadem nakonec souhlasily. Rodičům jsme o našem plánu samozřejmě nic neřekli.

Místo toho jsme jim nabulíkovali, že přespíme doma u kamarádů. Potají jsem si vzala z půdy starý spacák, na záda si nasadila batoh a běžela k lesu, kde jsme měli s kamarády sraz.

Nocování u hřbitova

Kluci postavili stan a pak jsme se posadili na zem do kruhu. Přemka napadlo, že bychom mohli rozdělat oheň. My ostatní jsme to ale zamítli.

Hanka naštěstí vzala z domu několik svíček a sirky, tak jsme zapálili alespoň ty, abychom měli trochu světla a neseděli v úplné tmě.

Chvíli jsme hráli karty a nakonec jsme skončili u vyprávění děsivých příběhů. Kolem desáté večer jsme zalezli do spacáků a šli jsme spát.

Vzbudil mě smích

Usnula jsem během chvíle. Krátce po půlnoci mě však probudil tajemný smích. Nebyl nijak děsivý, spíše veselý a šťastný. Jako když se smějí malé děti. Myslela jsem si, že se mi třeba jen něco zdá, ale po chvíli se smích ozval znovu.

Byl blízko. Vylezla jsem ze spacáku a zapálila jsem jednu svíčku. Posvítila jsem s ní kolem dokola, ale nikdo tam nebyl. Smích byl ale slyšet pořád. Rozhodla jsem se, že tomu přijdu na kloub.

Všude tančily malé postavičky

Došla jsem až ke hřbitovní bráně. Tam byl smích slyšet ještě hlasitěji. Podívala jsem se skrze bránu na hřbitov. Všude byly rozeseté malé drobné bílé postavičky. Pobíhaly, tančily a smály se.

Nechápala jsem, co se to děje. A pak jsem si vzpomněla na slova mé babičky. Vždycky mi říkala, že duše starého člověka putuje rovnou do nebe, kdežto duše dětí zůstávají na zemi. A já jsem se té noci přesvědčila o tom, že to tak nejspíš skutečně bude.

Míla K. (55), Děčín