Můj muž si nechtěl dlouho připustit, že má problém. Přesvědčila ho až vlastní chyba.

S mužskou hrdostí mám svoji zkušenost. Můj muž Richard patřil do té skupiny chlapů, kteří odmítali jakékoliv zdravotní problémy. Nemoci bral jako slabost, kterou rozhodně nemínil projevovat. Stáří je ale neúprosné a některé problémy se už zatajit nedají.

Museli jsme na něho křičet

Richard začal mít s přibývajícím věkem problémy se sluchem. Nejprve se to dalo řešit tím, že jsem mluvila hlasitěji., Později si toho všimli i syn, dcera nebo manželovi kamarádi.

On ale zuřivě odmítal, že by se měl jít nechat vyšetřit, natož aby třeba začal nosit naslouchátko.

Marně jsem se snažila Richarda přesvědčit, že to není nic ponižujícího. Veškeré debaty na toto téma uťal vždy hned na začátku. Postupně jsem to vzdala a doufala, že Richard na jediné možné řešení svého problému přijde sám.

Dospělo to do fáze, kdy jsme na něho všichni už skoro křičeli, takže sousedi si museli myslet, že se hádáme.

Nejprve se vztekal

Obávala jsem se, aby zhoršující se sluch neohrozil bezpečnost mého muže při řízení vozu. Právě cesta automobilem ale nakonec stála za změnou jeho názoru. Jednu sobotu měl vyrazit něco vyzvednout od mého bratrance v Olomouci. Přesně jsem mu vše vylíčila a doufala, že se od bratrance ozve.

Nestalo se tak a telefonicky jsem potom zjistila, že do Olomouce vůbec nedojel. To už jsem se opravdu bála, co s Richardem je. Ulevilo se mi, když se v pořádku vrátil. Viděla jsem na něm ovšem, že je pěkně naštvaný.

Ptal se, proč jsem ho posílala do Prostějova, když tam o ničem nikdo nevěděl. V Prostějově bydlel můj druhý bratranec.

Nevěděla jsem, jestli je to k smíchu nebo k pláči. Manžel se nejprve urazil, když jsem ho přesvědčovala, že měl jet do Olomouce. Pak se mu to nějak rozleželo v hlavě a omluvil se. A následující týden si zašel na vyšetření.

Slavila jsem v duchu malé vítězství, tím spíš, když Richard přijal i naslouchátko. Hlavně jsem ale ráda, že se s ním nyní bez problémů na všem domluvím.

Helena M. (59), Kroměříž