Na první pohled to byl důstojný, vážený a moudrý pán. Děti ve vesnici ale věděly, proč z něho mají strach. To býval náš pan řídící.
V té době byla ještě škola na vesnici váženou institucí a panu řediteli a učiteli v jedné osobě se říkalo „pane řídící“. Lidi se mu klaněli a on blahosklonně kynul přivřením očních víček.
Nosil černý oblek, nebo černý kabát, ale nejčastěji jsme ho viděli ve škole v černém plášti, který připomínal oděv nějakého církevního hodnostáře. Zkrátka si na sobě dával záležet, aby působil autoritativně a aby ho měly děti v úctě.
Pouštěl hrůzu
Ve třídě, kde vedl výuku, bylo vždycky ticho jako v hrobě a žáci se neodvažovali špitnout. Byla to obecná škola, tedy první stupeň a pan řídící učil češtinu, dějepis a tělocvik. Řídícího manželka měla zbývající předměty, jako přírodovědu a počty.
To byla paní Jarmilka a tu jsme měli rádi, té jsme se nebáli, naopak nám jí bylo trochu líto, působila dost ustaraně a unaveně, smutně.
Pan řídící s ní mluvil povýšeně, pokud s ní vůbec mluvil.
Z jeho hodin jsme chodili domů jako zmlácení… Ostatně někteří byli zmlácení doslova, protože jestliže to nějaký kluk nevydržel s rukama za zády nebo se díval z okna, musel k řídícímu do kabinetu a tam dostal pravítkem na zadek nebo přes ruce. Nesmělo se to, ale rodiče neprotestovali, pan řídící přece ví, co dělá, neodvažovali by se na něj žalovat.
Většinu jich vychoval řídícího otec a v té době byly tělesné tresty na denním pořádku. Starý pan řídící ovšem už umřel. Já sám jsem v kabinetu nikdy nebyl, ale kluci, kteří se odtud vrátili, byli vždy celí uslzení a o svém zážitku nechtěli ani mluvit.
Záhada kabinetu
Řídící si časem vybral párek svých „oblíbenců“, kteří museli do kabinetu každou chvíli. Moc jsem nerozuměl tomu, že musí být trestáni zrovna tihle dva, měl jsem dojem, že jde o hodné hochy, ale oni sami vypadali rezignovaní.
Z kabinetu vycházeli sice smutně, ale nezdáli se už ani uplakaně. Myslel jsem si, že si buď zvykli, nebo možná dostávají tresty pracovní. No, ani jedno, ani druhé. Na to jsem byl ovšem tenkrát moc malý, abych to pochopil.
Jeden z těch hochů byl můj kamarád Ferda, ale ani mně nechtěl říct nic o tom, co se v kabinetu děje. Oba chlapci byli z chudých rodin, proto mě občas překvapilo, že odněkud vylovili kus čokolády nebo nějaké bonbóny. I mně Ferda občas nabídl.
Když jsem se ho ptal, odkud tu pochoutku má, jen zavrtěl hlavou. Uplynulo patnáct let, oženil jsem se, založil rodinu.
Poměry ve státě se změnily, začal jsem pracovat v družstvu, dostal obecní byt, ale snažil jsem se na pozemku, který nám na kraji vesnice zbyl, stavět dům. Co se nezměnilo, byl pan řídící.
Tedy zůstal panem řídícím, ředitelem školy, ale přeci jen byl poněkud laskavější, alespoň jsem měl takový dojem. Každopádně už tolik nepouštěl hrůzu.
Proto jsem neměl velké obavy, když šel náš Fanouš do první třídy. Ve třetí třídě ale začal být zamlklý a chodil domů ze školy jako bez duše.
Prozrazení
Nemohl jsem z něj nic dostat, zdálo se mi ale, že jeho duševní stav na prospěch mít vliv nemůže, protože známky měl dobré. Jenomže to trvalo moc dlouho a ten podivný stav mi vrtal hlavou.
Jednou jsem si v hospodě vzal stranou Ferdu a o podivném chování mého syna jsem mu řekl. Reakce mého kamaráda si dala načas. Dopil pivo a řekl: „Něco ti povím, Bohouši…“ a odmlčel se. Hostinská před něho postavila další půllitr.
Než se Ferda odhodlal pokračovat, vypil ho skoro půlku. A pak si ještě objednal rum. „… náš pan řídící je dobytek,“ vypadlo z něho nečekaně. „V tom kabinetu se léta dějí nechutnosti. Museli jsme se svlíknout.
Nejdřív nám dával holou rukou na zadek, ale pak už nás ani nemlátil. Začal nám dávat čokoládu, že jsme se nechali osahávat.“ Zůstal jsem jako opařený. Podrobnosti jsem vědět nemusel a nechtěl. Rychle jsem dopil, zaplatil a šel domů.
Bylo už pozdě a Fanouš spal, ale musel jsem ho vzbudit. Byl rozespalý, nechtěl mi nic říct, ale nakonec mi potvrdil Ferdova slova.
Dostal jsem strašný vztek, ještě jsem zvládl dát synovi dobrou noc a pak se vydal za řídícím. V jeho domě byl klid, od doby, kdy ovdověl, si jen večer četl v posteli, jeho dům býval brzy zvečera temný.
Ani jsem nezkoušel, jestli je otevřeno, šel jsem brankou rovnou dozadu a viděl světlo v ložnici. Byl tam, ležel pod peřinou a četl. Na dálku bych odhadoval, že to byla nějaká náboženská kniha. Pokrytec, musel jsem si odplivnout. Jak se může vůbec před Bohem tenhle člověk někdy zpovídat ze svých činů?
Musí všechny odškodnit
Zabušil jsem na okno a zavolal: „Řídící, pojďte mi otevřít, musím vám něco říct!“ Byl pěkně vyděšený: „Kdo to je?
Ano, jistě, už jdu!“ Nezapíral vůbec. Přiznal se a zdálo se mi, že čeká, že bude zatčen, že ho policie odveze, že se rozhlíží po jejich automobilu.
„Státní spravedlnosti tě nedám, ty nechutná stvůro, to by se ti hodilo,“ chytil jsem ho pod krkem za vetché pyžamo, jehož knoflíky mi zůstaly hned v ruce. „Půjdeš a budeš se omlouvat všem, kterým jsi zničil dětství. Každému dáš peněz, kolik bude chtít.
A požádáš ihned o penzionování, půjdeš do důchodu, beztak přesluhuješ!“ Můj výraz ho přesvědčil. Řídící se hned druhý den hodil marod a své oběti začal odškodňovat. Nasysleno měl dost. A škola dostala paní učitelku. Mladou a hezkou…
Bohuslav (89), střední Čechy
