Byly jsme od sebe stovky kilometrů, ale viděly jsme se v zrcadle.

S kamarádkou Helenou jsme si vytvořily zvyk, který trval léta: každý týden jsme si vyhrazovaly pátek večer pro naše společná setkání. Tento rituál vznikl už v našem mládí a přečkal nejen naše manželství, ale i následné rozvody.

Přepadl mě hrozný stesk

Před několika lety jsem byla nucena odjet kvůli pracovním povinnostem na delší dobu do zahraničí, konkrétně do Španělska. Cítila jsem se tam velmi osaměle a trápil mě stesk.

Přestože mi děti volaly každý den, nejvíce mi chyběla právě Helena a naše pravidelné páteční chvíle. Jednoho pátečního večera jsem se v nájemním bytě, který mi zajistila firma, cítila opravdu smutně.

Toužila jsem si v tu chvíli ze všeho nejvíc promluvit právě s mojí nejlepší kamarádkou. Vstala jsem a zamířila do kuchyně pro sklenici vody. Světlo jsem nerozsvěcela – pouliční lampy poskytovaly dostatečné osvětlení.

Cestou jsem procházela kolem velkého zrcadla na chodbě. Automaticky jsem předpokládala, že postava, kterou vidím v odrazu, jsem já. Z ničeho nic se však nočním tichem ozval hlas Heleny!

Trvalo to jen pár minut

Zastavila jsem se a v zrcadle jsem k mému překvapení skutečně spatřila svoji kamarádku. A nejen to, ona na mě i mluvila. Moje počáteční deprese se rázem proměnila ve zmatek a úzkost. Ani Helena nevypadala klidně.

Po chvilce jsme ale obě pochopily, že spolu skutečně mluvíme v reálném čase. Celá tato událost trvala jen pár minut, ale pro mě to bylo nesmírně uklidňující. Když jsem se s ní chtěla rozloučit a Helenu obejmout, narazila jsem pouze na chladné sklo zrcadla.

Ráno jsem si myslela, že se jednalo jen o živý sen. V poledne mi ale volala Helena a líčila mi svůj stejný neuvěřitelný noční zážitek. Obě jsme si tak potvrdily, že se to doopravdy stalo.

Došly jsme k přesvědčení, že nás v noci spojila jakási dobrá síla, a to prostřednictvím zrcadel v našich bytech. Nejspíš se některému ze strážných andělů zželelo utrápené a steskem sužované ženy.

Jana B. (56), Praha