Šokující zjištění přišlo až druhý den při rozhovoru se sousedkou.

Je to už několik let, kdy se mi stala podivná příhoda, po které jsem už napořád přesvědčena, že existují věci mezi nebem a zemí. Po smrti manžela už jsem dlouho žila sama a řešila jsem to častými návštěvami kamarádek.

Během chvilky mi zmizel z očí

Od jedné takové vzdálené kamarádky, u které jsem strávila několik dní, jsem se vracela pozdě večer, už za tmy. V naší čtvrti jsem se ale vždy cítila bezpečně. Před domem, kde jsem bydlela, jsem potkala starého pana Valentu z druhého patra. Jako vždy mě slušně pozdravil.

Přidal k tomu svůj obvyklý úsměv. Bylo mi trochu divné, kam v tuto hodinu jde, ale moc jsem nad tím nepřemýšlela. Dívala jsem se, jak se pomalu vzdaluje po chodníku a opírá se přitom o hůl. Kvůli nepozornosti mi spadla kabelka na zem.

Když jsem se pro ni sehnula a pak se zpátky narovnala, už jsem pana Valentu neviděla. Bylo mi to trochu divné, kam tak rychle zmizel. Naše ulice je poměrně dlouhá a neměl kam odbočit.

Řekla jsem si, že možná šel na návštěvu k někomu do jednoho z vedlejších domů, i když mi bylo divné, proč právě takhle pozdě. Trochu jsem měla i obavy, jestli třeba nezačal trpěl ve svém věku Alzheimerovou nemocí a nebloudí.

Její zprávě jsem nechtěla věřit

Druhý den jsem vyrazila do nedalekého obchodu na nákup. Při návratu jsem potkala sousedku a dala jsem se s ní do řeči, abych zjistila, co je za těch pár dnů nového. Šokovala mě informací, že pan Valenta před třemi dny zemřel.

Přímo na chodbě před svým bytem dostal infarkt a záchranáři už s tím nemohli nic dělat. Nechtěla jsem tomu věřit a tvrdila jsem, že jsem ho včera večer potkala. Sousedka se na mě nejprve dívala jako na blázna, ale v očích se jí objevil i strach.

Nechtěly jsme říct nahlas, že jsem při svém včerejším návratu možná spatřila ducha. Já si to dodnes myslím a mám za to, že se starý pan Valenta, kterého jsem měla ráda, tímto způsobem se mnou prostě rozloučil.

Eva R. (65),  České Budějovice