Nikdy by mě nenapadlo, že naši rodinu může něco rozházet. Zapomněla jsem ale na to, že závist dokáže být nekonečná a hlavně nesmrtelná. Tu nezastaví vůbec nic.

Znovu trpělivě čekám a nechávám vyzvánět telefon. Petře, prosím, vezmi to, říkám si v duchu. Ale vím, že je to marné. Můj starší bráška, který byl vždy mou oporou a mým ochráncem, se mnou nemluví. Vím, že to tak docela není jen jeho věc.

Hlavní vinu na našem rozkolu nese jeho chamtivá manželka. A pak samozřejmě to dědictví, které mi byl čert dlužen.

Silná trojka

Vedle staršího bratra Petra jsem měla ještě Terezu. I ta byla starší, o tři roky. Přesto mezi námi třemi panovalo veliké přátelství a velké pouto. Jako děti jsme se měly moc rády. Nejstarší brácha, nás holky neustále hlídal, dával na nás pozor.

Později tvrdě prověřoval všechny kluky, kteří se kolem nás točili. I v dospělosti naše vazby nepolevily.

Rodinné sešlosti

Když jsme se poženili a povdávali, ubylo času na společné akce. Přesto jsme pořádali pravidelné rodinné sešlosti. I s našimi všemi dětmi i s rodiči. Naši sice už byli v té době rozvedení, ale na společná setkání se dostavovali pravidelně a bez odmlouvání.

Vše se zdálo celkem v pohodě. Samozřejmě, že jsme se občas trochu pohádali, ale vždy jsme nakonec odcházeli domů usmíření. To byla výchova naší maminky. AŤ se nikdy nerozcházíme s prásknutím dveří. Mohlo by se stát, že se vidíme naposledy.

První velká roztržka

Poprvé jsme se doopravdy rozhádali, když po tátovi umřela do roka i maminka. Moc toho sice po ní nezbylo, nicméně šlo o dědictví. A my byli tři dědici, kteří si to nic měli rozdělit.

Jak už jsem řekla, Petrova žena byla vždy dost chamtivá. Přísným okem rozdělovala každou lžičku a skleničku, která po mámě zůstala. Bylo mi z toho špatně.

Vztahy ochladly

I když jsme se i po té roztržce zase dali dohromady, vztahy ochladly. Vídali jsme se dál na našich sešlostech, ale radosti ubylo. Uběhly tak tři roky a já náhle dostala předvolání k notáři. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Nechápala jsem, co ode mne mohou chtít.

Dva šoky najednou

První, co jsem se dozvěděla bylo, že dědím po jakémsi pánovi, kterého jsem vůbec neznala, dost velký majetek. A hned na to jsem zjistila, že jde o mého biologického otce, který nedávno zemřel v USA.

Byla jsem naprosto zmatená. A rozjela se s tou zprávou k mému bráchovi. K mé celoživotní opoře. Dělat jsem to neměla.

Našim to neklapalo

Petr mámu, za to, co udělala strašně odsoudil. Podvedla otce a pořídila i mě s nějakým emigrantem. Já to ale viděla trochu jinak.

Když jsem se vzpamatovala z prvotního šoku, došlo mi, že já se vlastně narodila do rodiny, která už byla nefunkční a brzy na to se naši rozvedli.

Nechápala jsem jediné, proč, mi maminka nikdy nic neřekla. Měla jem právo znát pravdu, poznat svého skutečného otce, i když toho nepravého jsme velice milovala. Možná se styděla, nebo chtěla uchránit naše pevné sourozenecké vazby.

Konec naší rodiny

Stejně se to nepovedlo. Pro bratra i setru jsem najednou cizí člověk. A co hůř, dost bohatý. To se přece neodpouští. Mám sama tři dospělé děti, takže dědictví se mi samozřejmě dost hodí. Pomůže jim i jejich rodinám. Ale určitě bych se ho ráda vzdala, jen kdyby všechno bylo jako dřív.

Marcela T. (55), Olomouc