Byla jsem mladá a chtěla si jen užívat. Ublížila jsem člověku, který mě miloval a vzal si kvůli mně život. Od té doby mě pronásleduje neštěstí a zkáza.

V sedmnácti letech jsem si hledala přítele jako většina dívek mého věku. Nečinilo mi to nejmenší problém, spousta lidí o mně říkalo, že jsem krásná. A já to o sobě věděla. Každého chlapce jsem koukala jen využít, bez výčitek, prostě se jen pobavit.

Měla jsem jich mraky. Na všechny bych si nevzpomněla. Když nad tím teď přemýšlím, bylo jen otázkou času, kdy se mi to nevyplatí. Ten kluk se mi zjevil ve snu. Zamilovala jsem se do vidiny, která za mnou přicházela večer co večer.

Už jsem nedokázala myslet na nikoho jiného. Odstěhovala jsem se od rodičů, zavrhla všechny přátelé, kteří mi byli ochotni pomoci. Nebyla jsem schopná pracovat a normálně žít. Ten kluk mě pronásledoval na každém kroku!

Pak přišla chvíle, kdy na mě poprvé ve snu promluvil. Zeptal se: „Chceš se mnou být“? Neváhala jsem. „Ale nebude to zadarmo. Za jednu noc se mnou mi musíš dát jas svých očí.“

Vysával mě jako upír

Měla jsem tedy oči šedivé , bez lesku a světla. Byl se mnou, ale necítila jsem jeho tělo, teplo ani dech. Přesto jsem byla šťastná. Tak to šlo postupně dál. Pak jsem mu musela dát své vlasy. A já byla tak šťastná!

Postupně jsem přicházela nejen o svou krásu, ale o sebe sama. Ptala jsem se, proč je se mnou, zač mu platím takovou daň. O mi na to řekl: „Vzpomeň si!“ Snažila jsem si tedy vzpomenout, ale dlouho jsem nepřišla na nic.

Tak tomu bylo léta, můj život se proměnil v noční můru, pila jsem, propadla drogám. Až jsem si jednou vzpomněla. V tu chvíli na mě dopadl temný stín smrti.

Je to krutá pomsta?

Bylo krásné odpoledne, vidím to jako dnes. Seděla jsem v parku a sledovala nesmělého chlapce. Bavilo mě, jak sbírá odvahu k tomu, aby mě oslovil. Rozhodla jsem se pro krátký, bezvýznamný románek.

Věnovala jsem mu dvě schůzky a pak ho odpinkla jako berušku, když přistane na prstu. Ale on za mnou chodil dál každý den. Zpočátku jsem se smála, pak se mu vysmívala a nakonec mu ublížila. Naschvál jsem kývla jinému chlapci. A on se už neozval.

Ztratil se, odjel, vypařil se. Konečně jsem měla klid. Bylo mi to jedno. Pak jsem se ale náhodně dozvěděla, že je mrtvý. Zabil se kvůli mně, mé necitelnosti. Miluji ho až nyní, kdy se stal vidinou, která se mě rozhodla zničit. Postupně jsem přišla o všechno.

Žádný vztah mi nevyšel, nemám rodinu, nemám děti, stala se ze mě troska. S city ostatních lidí si člověk prostě pohrávat nemá, teď už to vím, ale je pozdě.

Radka (56), Praha