Nechápala jsem, proč mám každý den ráno ve své povídce jiný závěr, než jsem napsala. Říkala jsem si, že si snad počítač žije vlastním životem.

Psaní detektivních povídek je mojí velkou vášní. „Vůbec nevnímáš, co se kolem tebe děje!“ vyčítá mi vždycky manžel, když jsem myšlenkami mimo a stále přemýšlím nad zápletkou nového příběhu. A když příběh v mé hlavě dozraje, musí spatřit světlo světa. Sednu k počítači a prsty se mi rozeběhnou po klávesnici.

Kdo to dělá?

A tak se zrodil i můj poslední příběh. Když byl hotový, dala jsem ho přečíst manželovi, který byl vždy mým prvním kritikem. Ráno druhý den jsem si povídku přečetla znovu a s překvapením zjistila, že konec je napsán jinak.

Nejdříve jsem osočila manžela, že si dovolil příběh upravit, ale on se dušoval, že se klávesnice ani nedotkl. Sedla jsem a povídku přepsala do původní podoby. Jenomže další den jsem její závěr znovu našla pozměněný.

Několik posledních odstavců končilo zase tak, jak jsem nechtěla. Nadávala jsem a znovu ho musela přepsat. Ráno jsem ke svému zděšení opět četla ten nesmyslný konec, který rozhodně nebyl z mé hlavy. Začala jsem být nervózní.

S manželem už jsem vůbec nemluvila, protože jsem ho podezírala, že to zkrátka musí dělat on. Kdo jiný?! Vzpomněla jsem si ale i na kamaráda, inženýra přes počítače, který mi jednou řekl, že si počítače žijí vlastním životem! Že by se snad příběh přepisoval sám?

Rozhodla jsem se, že si sama zkontroluju, co se s mým počítačem v noci děje. Vstala jsem a šla ho zkontrolovat do pracovny.

Poznala jsem ho

Za stolem seděla postava v černém! Takřka se ztrácela v temnotě. Poznala jsem ji okamžitě! Záporná postava z mé povídky! Přesně taková, jakou jsem ji stvořila ve své fantazii. Do tmy svítil panel notebooku a já slyšela ševelení prstů na klávesnici.

Rozsvítila jsem a postava v černém zmizela, jako by po ní někdo přejel zmizíkem. V tu chvíli mě napadl jiný konec mého příběhu. Sedla jsem a psala. Zápornou postavu jsem nechala přežít. Pak už byla asi spokojená!

Eva (61), Brno