V mládí jsem byla velký vtipálek, který si dělal z mužů legraci. Po letech se mi to vymstilo. Inu, lhát se nemá! Dokonce ani chlapům ne.

V dobách, kdy jsem studovala na střední škole, jsme s kamarádkou a spolužačkou Ivou vyrazily tancovat do jistého podniku v nedalekém městě, kde nás nikdo neznal.A toho bylo třeba využít!

Prvnímu klukovi, se kterým jsem se začala bavit, jsem hrdě oznámila, že se jmenuji Mahulena a s kolegyní pracujeme v ústecké nemocnici na patologii. „No fakt!“ lhala jsem, co se do kluka vešlo.

„Tady s Evžou pitváme!“ Evža na mě popatřila krhavým okem a ještě dlouho mě píchala při vyučování kružítkem se slovy: „Tu Evžu ti nedaruju! Takový hnusný jméno!“ Leč lež se uchytla, protože je vždycky zajímavější, než pravda. Byly jsme tak přesvědčivé, že nám na ni v tom městě skočili postupně všichni.

Svět je příliš malý

Ten den byl slunný a zdál se i pohodový. Kráčela jsem po ústeckém náměstí, když tu slyším, jak kdosi volá: „Mahuleno! Mahuleno!“ Nedošlo mi hned, že je to na mě. Když se však za mnou ozval dusot, pochopila jsem.

Bude to někdo z Děčína, musím se tvářit, že jsem pitvala a něco tomu klukovi zase nakukat… Otočila jsem se a úsměv mě přešel.

Byl to sice opravdu kluk z Děčína, ale vedle něho druhý – z našeho gymplu, který mě dobře znal.„To je ta Mahulena, o které jsem ti vyprávěl. Jak pitvá v nemocnici…“ Můj kolega z gymnázia zachoval vážnou tvář, pokýval hlavou a nechal si o mně dlouho vyprávět.

A ještě se drze ptal na různé podrobnosti z pitevny. Věděla jsem, že si to nenechá pro sebe. A nemýlila jsem se. Už druhý den na mě polovina gymplu pokřikovala „Mahuleno!“

Nepoučila jsem se

Tou zkušeností jsem se měla poučit. Ale nestalo se tak. Proto jsem si musela podobnou příhodou projít o mnoho let později znovu.S dětmi jsem pobíhala na zahradě za míčem a uhnala si výron. Nezbylo než vyhledat pomoc lékaře. „Ahoj Zoe!

Jsi to ty?“ Srdce se mi sevřelo úlekem ve dveřích ordinace. No jistě! Byl to on! Studoval medicínu, když jsem já byla na fakultě.„Šárka,“ opravila lékaře sestřička, která viděla moje jméno na zdravotní kartičce.

„Žádná Zoe…“ Očividně ji to jméno pobavilo, ve mně by se ale krve nedořezali. Lékaři nemají rádi, když se jim sestry smějí, a ještě méně se jim líbí, když si z nich pacienti dělají dobrej den.

„To jsem si vás asi s někým spletl,“ omluvil se lékař, ale podíval se přitom na mě jako můj dětský doktor Jelínek, když jsem spolkla jako dítě desetník.

Poslal mě na rentgen, nohu mi celou zasádroval, abych ji nemohla ohnout, ani na ni šlápnout a předepsal mi berle. „Vždyť to je jen výron!“ Bránila jsem se. Lékař ale trval na svém, že tak strašný výron v životě neviděl.

Naprosto zoufalá jsem doskákala o berlích k východu z nemocnice a telefonicky zjišťovala, kdo ze známých mě odveze domů mým autem, které jsem před nemocnicí zaparkovala.Než si pro mě přijeli, provlál kolem mě pan doktor a škodolibě utrousil:

„To máš za tu Zoe, potvoro!“Inu, lhát se nemá, protože pravda vyjde vždycky najevo – i po dlouhých dvaceti letech.

Šárka (47), Ústí nad Labem .