Paříž je kouzelné město samo o sobě. A někdy tam člověk potká nečekanou lásku.

Paříž je lákavé místo pro každého, kdo rád cestuje a já ani můj tehdejší přítel Mirek jsme nebyli výjimkou. Měli jsme se tam vydat na pětidenní organizovaný zájezd.

Vybrali jsme si z nabídky cestovní kanceláře. Jenže než k odjezdu došlo, nastaly změny: s Mirkem jsme se rozešli a já byla před padesátkou zase sama jako po rozvodu.

Doprovázela ho jiná žena

Na poslední chvíli jsem sehnala místo Mirka jako náhradu jednu kamarádku. Andrea už v Paříži byla a zajímala se hlavně o umění, takže jsem v ní získala zároveň i průvodkyni navíc. Při nastupování do autobusu jsme si obě všimly elegantního muže.

Působil velmi sympaticky, ale ne strojeně, měl jemnou tvář, kterou zdobily moderní brýle. Bohužel ho doprovázela nějaká žena, zřejmě manželka nebo přítelkyně, takže jsem nemohla počítat s tím, že by mohlo dojít k nějakým seznamovacím pokusům.

Řekla jsem si, že se alespoň nebudu při sbírání poznatků o Paříži zbytečně rozptylovat. Program zájezdu byl takový, že některé památky jsme navštěvovali společně, jiné individuálně.

Přesto jsem si po dvou dnech povšimla, že zmíněný elegán přestal nosit ty moderní brýle a kdykoliv se díval někam do dálky, přimhuřoval oči. Nejmarkantnější to bylo, když jsem ho pozorovala kousek od sebe při návštěvě Sacré Coeur na Montmartru.

Kamarádka pomohla

Nedalo mi to, a protože jsme se přece jen už od vidění znali, zeptala jsem se v okamžiku, kdy byl sám, proč si raději brýle nenasadí. Podotkla jsem, že mu mimochodem moc sluší. Muž prohlásil, že si je rozbil a jeho sestra je kvůli tomu rozladěná.

Proto aspoň předstírá, že vidí všechno, co mu ukazuje. Svěřil se mi, že ho skoro zkouší jako učitelka ve škole. Bylo těžké nedat najevo radost nad tím, že doprovod Davida, jak se mi představil, je „jenom“ sestra.

Zeptala jsem se ho kolik má dioptrií a uvědomila si, že přibližně stejný počet má i Andrea a věděla jsem, že má s sebou i náhradní brýle. Měla je dokonce přímo na místě v kabelce a když jsem ji požádala, projevila pochopení.

Nebyly sice tak stylové jako ty, které se Davidovi rozbily, ale pomohly. Přineslo to jednu velkou výhodu: Davíd začal téměř všude chodit s námi. Jeho sestra se trochu urazila a držela se stranou. To nám ale samozřejmě vůbec nevadilo.

Dnes už jezdíme spolu

Jak jsme nyní měli možnost si povídat, vyšlo záhy najevo, že já i David máme hodně společného: zájmy, koníčky a dokonce jsme objevili i společné známé. Četli jsme stejné knihy, poslouchali jsme rádi stejnou hudbu, líbily se nám stejné filmy.

Náš nový známý byl s námi v dalších dnech viditelně velmi rád. A já si svoji první Paříž užívala o to víc. Hodně jsme si povídali i při zpáteční cestě. Vyměnila jsem si s Davidem číslo na mobil. Zavolal mi hned druhý den.

Domluvili jsme se na další společné akci, tentokrát výletu do severních Čech. Považoval jsem za fér pozvat i Andreu a David s tím souhlasil, kamarádka však nemohla a tak jsme vyrazili ve dvou.

Ačkoliv jsme se vlastně seznámili ve Francii, naše první polibky proběhly na české půdě.  Začali jsme podnikat pravidelné víkendové výlety a brzy se z nás stala nerozlučná – a nejen cestovatelská – dvojice.

Navštívili jsme různá místa po celé Evropě a dodnes v tom vlastně pokračujeme. Na toto léto máme naplánovanou cestu do Holandska.

Až si budeme připravovat věci, nesmím zapomenout Davidovi přibalit do zavazadel alespoň dvoje náhradní brýle. Sice je bez nich krásně bezbranný, ale byla bych nerada, kdyby si je pak musela někde půjčovat jako v Paříži. Vím přece, jak to může skončit.

Monika Z. (57), Příbram