Osudové tragédie mohou mít svůj dopad ještě dlouho po smrti v podobě děsivých přízraků.

Já a můj manžel David jsme se vždycky trochu vymykali. Nepatřili jsme k lidem, kteří chodili na večírky nebo společenské události v šatech a ve fraku. Raději jsme se v mládí toulali s batohem na zádech. Později jsme k tomu přibrali i děti.

Často jsme jezdili stopem. Nebáli jsme se, nic se nám nikdy nepřihodilo. Proto jsme měli pochopení pro stopaře i v době, kdy už nám věk takové toulky nedovolil, a jezdili jsme autem.

Byl pobledlý a zakřiknutý

Před pěti lety jsme jeli na návštěvu k jedněm známým, kteří bydleli na vesnici. Dlouho jsme je neviděli, tak jsme se na návštěvu těšili. Měli jsme u nich strávit celý víkend.

Ta vesnice byla dost odlehlá a vedly k ní klikaté okresní silnice, ztrácející se mezi stromy v lese.

Počasí nám moc nepřálo, začínal podzim a hrozilo, že nám víkend proprší. Nebe bylo celé šedivé a atmosféra dne byla dost pochmurná.

Déšť byl na spadnutí, takže když jsme spatřili u silnice mávajícího stopaře s ruksakem na zádech, dlouho jsme neváhali a zastavili jsme mu.

Mladík byl dost pobledlý, ale nepůsobil nebezpečně, spíš trochu zakřiknutě. Nezřetelně nám poděkoval a posadil se na zadní sedadlo. Rádi jsme si se stopaři nebo stopařkami povídali, ale tohohle se nám nedařilo rozmluvit.

Řekl nám pouze jméno vesnice, kam má namířeno. Znamenalo to pro nás trochu si zajet, ale nijak nám to nevadilo.

Nečekaný konec jízdy

Věk mladíka jsem odhadovala na něco kolem dvacítky. Byl oblečený celkem nemoderně, takové věci jsme nosívali my za mlada. Díval se před sebe nepřítomným pohledem. Také se nedalo říct, že by zrovna dvakrát voněl. Přikládala jsem to faktu, že je třeba na toulkách, jako jsme kdysi byli my.

Rovněž jsme tehdy nemívali možnost pravidelné důkladné hygieny. Přes ten lehký nepříjemný odér ale působil mladík celkem čistým dojmem. V té chvíli jsem si nedokázala přesně definovat, co mi ten pach připomíná. Dnes už to vím. Působil trochu jako ze hřbitova.

Čím dál tím víc mi byla přítomnost toho mladíka spíš nepříjemná. Přála jsem si, abychom ho vysadili co nejdřív. Manžel splnil, co slíbil a zavezl ho do té vesnice, kam si přál. Mladík slušně poděkoval a vydal se mezi domy.

A pak jsme zažili nečekaný šok: jeho postava najednou zmizela. Prostě se rozplynula ve vzduchu! Nevěřícně jsme na sebe s Davidem hleděli, ale po stopaři nebylo nikde ani stopy.

Snažil se vrátit domů?

K našim známým jsme dojeli celí zaražení z toho, co jsme prožili. Hned jsme se jim s tím svěřili, ale pochopitelně na nás hleděli nevěřícně. Mysleli si, že žertujeme. Až později pochopili, že jsme skutečně vyděšení. Žádné vysvětlení pro zážitek s tajemným stopařem ale neměli.

Lámali jsme si hlavu i po návratu domů. David se rozhodl hledat odpověď na internetu. Zkoumal všechno, co se týkalo vesnice, kde jsme mladíka vysadili. Dlouho nemohl najít žádnou stopu. Když ji pak nalezl, zmocnilo se nás znovu zděšení.

Před časem se totiž stalo, že se do vesnice v noci vracel mladý muž, který byl předtím hospitalizován v léčebně pro duševně nemocné. Odtamtud se mu podařilo utéct. Pár set metrů před vesnicí ho ale na neosvětlené silnici srazilo auto. Byl na místě mrtvý.

Zkoušeli jsme najít nějaké další informace, třeba fotografii oběti. To se nám nepodařilo. Věk zabitého ale odpovídal. Myslím si, že v onom zamračeném podzimním odpoledni jsme se setkali s přízrakem nešťastného psychicky nemocného chlapce.

Možná jsme nebyli sami, komu se takto zjevil a koho požádal, aby ho dovezl do rodné vesnice. A stejně jako tu noc, kdy se ono neštěstí stalo, se nakonec domů nedostal – a nikdy nedostane!

Veronika K., (63), Jihlava