Setkání s lidmi, kteří dovedou nahlédnout druhým do duše, bývá šokem.

Dlouhá léta jsem jezdila pravidelně jednou autobusovou linkou městské hromadné dopravy. Když jsem změnila zaměstnání, musela jsem si zvyknout na jiný spoj.

Pravidelně jsem tak v sedm hodin dvacet sedm minut nastupovala do odlišného autobusu. Postupně jsem si zvykla na nové tváře pravidelných cestujících. Zaujala mě mezi nimi žena středního věku s uhrančivým pohledem.

Jak to mohla vědět?

Ta žena jezdila nepravidelně, ale byla k nepřehlédnutí. Měla jsem z ní smíšený pocit. Na jednu stranu mě něčím fascinovala, na druhou stranu v ní bylo něco tísnivého a nepříjemného. Většinou se dívala někam před sebe.

Jednou pak pohlédla přímo na mě a já jsem cítila, jak mi přejel mráz po zádech. Raději jsem se na ni pak už nedívala, přesto jsem nějakým šestým smyslem vnímala, že mě dotyčná pozoruje.

Přemýšlela jsem o jedné pracovní záležitosti, zda ji mám řešit dnes nebo nechat na další den, až se vrátí kolega po nemoci. Když jsem vystupovala, procházela jsem kolem té záhadné ženy.

Ta mi zničehonic řekla, abych práci udělala dnes, protože kolega už nikdy nepřijde.

Zaklopýtala jsem a při vystupování málem upadla. Jak mohla ta osoba vědět, na co myslím? Můj strach se ještě zvětšil poté, co jsem se dozvěděla, že nemocný kolega dal výpověď a už se nevrátí.

Raději jsem si přivstala

Při dalším setkání v ranním autobusu mi ta čtenářka myšlenek sdělila další věc, která se týkala mé práce: něco, co nemohla vědět a o čem jsem právě přemýšlela.

Znovu mě to vyděsilo a od té doby jsem raději začala jezdit o jeden spoj dříve, abych se s onou ženou nepotkávala. Když jsem potom o svém zážitku mluvila s jednou kolegyní, řekla mi, že se jí stalo něco podobného, ale se starším mužem.

Jsem přesvědčena, že mezi námi opravdu chodí lidé, kteří vidí do našich hlav a znají naše myšlenky. Kdykoliv si to na veřejnosti uvědomím, zmocní se mě neklid a rozhlížím se v obavách kolem sebe.

Vlasta B. (60), Brno