Příhoda s tajemným světlem, vycházejícím z lesa, měla děsivou dohru!

Přítelkyni svého syna Lukáše jsem si velmi oblíbila. Synovi jsem gratulovala, že si vybral tak pěknou a chytrou dívku. S manželem jsme se shodli, že by Andrea byla pro Lukáše ideální životní partnerka.

Žili spolu a často k nám chodili na návštěvu. Nikdy nedošlo k žádným hádkám. Předloni na jaře nám navrhli, abychom s nimi jeli na víkend na chatu jednoho jejich známého.

Rádi jsme souhlasili, ale manželovi do toho na poslední chvíli něco vlezlo a tak jsem jela s mladými jenom já.

Všiml si toho syn

Chata byla velká, patrová, kde mohly dvě rodiny klidně mít své soukromí. Nacházela se u jednoho jihočeského rybníka, ale ležela trochu stranou od ostatních rekreačních objektů. V sobotu byl příjemný jarní večer, na květen docela teplý.

Seděli jsme na terase a popíjeli víno, když si syn povšiml něčeho podivného. Z jednoho místa v lese vycházelo světlo. Mělo nafialovělou barvu a občas zablikalo. Dohadovali jsme se, co to může být.

Nepovažovali jsme světlo za nic nebezpečného. Lukáš tvrdil, že občas světélkuje i staré dřevo, i když ta barva byla tedy dost neobvyklá. Dlouhou dobu se světlo nacházelo na jednom místě. Pak se najednou dalo do pohybu směrem k chatě.

To už jsme zneklidněli. Andrea si myslela, že je to někdo s baterkou, která má fialový filtr. Tento názor ale za chvíli padl, protože světlo se začalo vznášet nahoru a zase klesat dolů. Potom se neobvykle rychle vrátilo na místo, kde jsme ho viděli nejdřív. Bylo jasné, že se jedná o nějaký záhadný jev!

Cesta za světlem

Celá situace se po chvíli opakovala. Byli jsme všichni tři zvědaví, co to může být. Když Lukáš navrhl, že se tam půjde podívat, ihned jsme s Andreou řekly, že ho doprovodíme. V přítomnosti syna jsem se nijak nebála. A jeho přítelkyně byla také, jak se říká, děvče do nepohody.

Vydali jsme se tedy směrem k fialovému světlu, abychom odhalili jeho tajemství. Začalo si s námi pohrávat. Když už jsme se k němu blížili, ustupovalo zpátky do lesa. Nechalo nás pokaždé k sobě téměř přijít a pak se opět vzdálilo.

Po čtvrt hodině jsme to chtěli vzdát. Už jsme se otáčeli, s tím, že záhadu asi nevyřešíme, ale světlo náhle zesílilo a ozářilo jeden starý strom. Nejsilnější záře vycházela od jeho kořenů. Po minutě světlo zhaslo a my jsme se ocitli ve tmě. Zmatení a rozrušení jsme se vrátili do chaty.

Hrůzostrašné odhalení

Po návratu jsem samozřejmě vyprávěla tuhle příhodu manželovi. Ten se s ní svěřil kamarádovi Vláďovi, bývalému policejnímu vyšetřovateli. Vláďa přišel s teorií, že nás světlo možná chtělo upozornit na nějaký poklad nebo prostě něco ukrytého v zemi.

Přesvědčil nás, abychom se tam s ním zajeli podívat. Ten strom jsme si pamatovali velice dobře, takže jsme ho nemuseli dlouho hledat. Vláďa s mým manželem a synem začali kopat v naději, že objeví nějaké bohatství.

Odhalení bylo ale mnohem hrůznější: po chvíli kopání narazili na malou lidskou kostru. Vláďa informoval své bývalé kolegy a začalo vyšetřování. Ohledáním kostry se zjistilo, že pod stromem ležela někdy od poválečných dob a patřila dospívajícímu chlapci.

Ukázalo se rovněž, že se nejednalo o přirozenou smrt. Někdo před několika desetiletími chlapce zabil a tělo ukryl pod starým stromem. Pátrání v dobových archívech bohužel nepřineslo žádnou konkrétní stopu, takže totožnost oběti nebyla odhalena.

Jedno ale víme jistě: duše toho malého nešťastníka se trápila tím, že o jeho osudu nikdo neví. Proto nás nadpřirozené síly v podobě světla dovedly k jeho osamělému hrobu.

Na tu chatu už jsem od té doby nejela, ale jsem přesvědčena, že se tam v lese už žádné tajemné fialové světlo neobjevuje.

Marta B., (56), Mělník