Stalo se to před pěti lety, asi dva měsíce poté, co jsem se nastěhovala do nového bytu. Jednoho rána jsem se probudila a nemohla uvěřit vlastním očím.
Krátce před čtyřicítkou jsem se rozešla s přítelem. Bylo to pro mě složité období. Myslela jsem si totiž, že vztah s ním má budoucnost, že se jednoho dne vezmeme a budeme spolu mít děti.
Jenže on mi jednoho dne oznámil, že dostal nabídku na práci v zahraničí a že odjíždí na neurčito do Ameriky.
Na mě při tom rozhodnutí vůbec nepomyslel. Dokonce se mě ani nezeptal, zda bych třeba nechtěla jet s ním. Zkrátka mě postavil před hotovou věc. Jiné řešení, než rozchod neviděl.
Tak jsem si sbalila své věci, našla jsem si pronájem v centru města a odstěhovala jsem se.
Zůstala jsem sama
Postupně jsem si byt zařídila k obrazu svému. Dokoupila jsem si nějaký nábytek, pořídila doplňky a dekorace, prostě jsem si ho pěkně zútulnila. Byl to malý byteček, ale bylo mi v něm příjemně.
Občas jsem se sice cítila smutně a osamoceně, ale naštěstí jsem měla hodně práce, spousty koníčků a kamarádek, které mě dokázaly vždycky rozveselit a přivést na jiné myšlenky, když na mě tu a tam padla porozchodová depka.
Jednou o víkendu jsem však zůstala úplně sama, bez jakýchkoli plánů. Upřímně jsem se toho trochu děsila. Neměla jsem ani psa, se kterým bych vyrazila do přírody, a jet samotné někam na výlet se mi vážně nechtělo.
Nakonec jsem se rozhodla, že si zajedu na nákup a pak pořádně uklidím byt. Zrovna jsem šla po schodech, v každé ruce dvě igelitky, když jsem potkala starou paní Novákovou, sousedku, která bydlela v bytě nade mnou.
Nabídla jsem jí pomoc
„Dobrý den,“ pozdravila jsem jí. Občas jsme spolu prohodily několik slov. Věděla jsem o ní, že je vdova a že s manželem nikdy neměli děti. Byla sama. Jako já. „Je vám dobře?“ zeptala jsem si, protože jsem si všimla, jak se chytila zábradlí.
Obličej měla bledý a těžce dýchala. „Ale ano, děvenko,“ odpověděla mi. „To ten tlak, dnes ho mám hodně nízký. Trošku se mi zamotala hlava.“ Položila jsem tašky na zem a pomohla jí do schodů. Odemkla jsem její byt a odvedla ji do kuchyně.
Uvařila jsem jí čaj a chvíli u ní zůstala. Pěkně jsme si spolu popovídaly. Když jsem od ní odcházela, byla už zase čilá a v obličeji měla zdravou barvu.
Objevila se a zase zmizela
Ten večer jsem usínala s příjemným pocitem, že jsem vykonala alespoň jeden malý dobrý skutek. Druhý den jsem se probudila neobvykle brzy. Otevřela jsem oči a polekaně zalapala po dechu.
Na stropě byla velká kaluž vody. Napadlo mě, že paní Novákové vytekla pračka. Vyskočila jsem z postele, přehodila si přes pyžamo župan a běžela k sousedce. Bušila jsem na dveře jako divá, ale nikdo neotevíral.
Neměla jsem z toho dobrý pocit, tak jsem zaběhla ke správci a ten dveře otevřel. Paní Novákovou jsme našli v bezvědomí v kuchyni. Nejspíš se jí zamotala hlava a upadla. Zavolali jsme záchranku. Měla naraženou kyčel a bouli na hlavě, jinak byla v pořádku.
Po týdnu jí poslali z nemocnice domů. A ta skvrna na stropě? Když jsem se vrátila do bytu, už tam žádná nebyla…
Karolína M. (44), Praha