Dlouho jsem byla ta, co všechno zvládne, i kdyby měla padnout únavou na rohožku. Jenže pak přišel den, kdy už jsem nemohla dál, a zavolala kamarádce. A od té chvíle se začal měnit celý můj svět.

Nikdy jsem nebyla ten typ, co si stěžuje. Vždycky jsem všechno zvládala. Práci, domácnost, děti, nemocnou maminku, psa i vlastní alergie na kdeco.

Když se mě někdo zeptal, jak se mám, odpověděla jsem s úsměvem: „Dobře, jen trochu unavená.“ Jenže to „trochu“ se postupně rozrostlo do stavu, kdy jsem večer brečela v koupelně a ráno se budila s pocitem, že už nemám sílu vstát.

Ta, co se nikdy nehroutí

Přiznat si, že něco nezvládám, bylo jako porušit vlastní pravidla. Vždyť já jsem přece ta, co drží rodinu pohromadě. Ta, co se nehroutí a co má vždycky řešení.

Jenže jednoho dne jsem seděla v kuchyni, koukala do hrnku s vychladlým čajem a došlo mi, že už to dál nejde. A tak jsem udělala něco, co jsem nikdy předtím neudělala, zvedla jsem telefon a zavolala kamarádce.

„Potřebuju pomoc,“ řekla jsem. A ona neřekla: „To zvládneš,“ ale: „Už jsem na cestě.“ Přijela, objala mě, uvařila mi polévku a pak jsme si dlouho do noci povídaly.

Říct si o pomoc není slabost

O tom, jak těžké je být silná pořád. O tom, jak jsme si zvykly mlčet, protože přece ostatní jsou na tom ještě hůř. A já jsem poprvé po dlouhé době cítila, že nejsem sama. Od té chvíle jsem začala mluvit. S kamarádkami, s manželem, s kolegyněmi.

A zjistila jsem, že spousta z nás se potýká s podobnými pocity. Jen jsme si to dlouho nedovolily přiznat. Dnes už vím, že říct si o pomoc není slabost. Je to odvaha.

A že když se otevřeme, může se stát něco krásného, třeba nás někdo chytí pevně za ruku. Největší překvapení pro mě bylo, jak moc se změnilo moje okolí, když jsem se přestala tvářit, že životem jen tak lehce proplouvám.

Lidé najednou byli ochotni přiložit ruku k dílu, nabídnout pomoc, nebo jen naslouchat. A já jsem si uvědomila, že jsem si tu samotu vlastně dlouho vytvářela sama.

Tím, že jsem nechtěla být na obtíž. Jenže být člověkem znamená občas potřebovat druhého. A to je v pořádku. Dnes už vím, že mě nezachránila žádná velká změna. Zachránilo mě pár slov, která jsem si dovolila vyslovit.

Zuzana L., 62 let, Zlín