Ten den jsem se chystala jako vždy do práce. Po ranním nákupu jsem se zastavila na kávičku v oblíbeném baru. Málem mě to ale stálo život.

Začal normální zářijový den, nad naším městečkem na severu Čech vysvitlo sluníčko, ulice se začaly zaplňovat spěchajícími lidmi a dopravní ranní špička vrcholila.

Jako každé ráno jsem i já začala svůj obvyklý den… Běžný rituál Vstala jsem, udělala si pomerančový džus a z lednice vyndala jogurt.

Po celou dobu se mi pod nohami pletl pes Rudy – kříženec střední velikosti, kterého mi jednou přivezl můj dlouholetý přítel Štefan. Vzal si ho s útulku, ale jeho přítelkyně, kterou si vzápětí na to našel, doma psa nechtěla. A tak skončil Rudy u mě.

Jako obvykle čekal na příděl voňavých psích sucharů. Dostal je a zmizely v něm daleko rychleji než ve mně pomerančová šťáva a jogurt. Inu, jako obvykle. Mrkla jsem na hodinky. Pracovala jsem v obchodě a ten den mi připadla odpolední.

Dopoledne si zaběhnu na nákup, říkala jsem si, vyvenčím Rudyho a zajdu zaplatit plyn. Oznámila jsem Rudymu, že půjdeme ven. Pes radostně vyskočil a přinesl vodítko. Jenže já ještě nebyla nalíčená.

Bar mě lákal

A tak musel Rudy jako obvykle nejméně dvacet minut čekat. Nakonec se ale dočkal. Před domem radostně poskakoval, sluneční paprsky dopadaly na jeho dobře udržovanou srst a zdůrazňovaly její lesk. by\la jsem hrdá na to, že je vidět, jak dobře se o něho starám.

A i dále se odvíjelo všechno tak, jako každý jiný den. Rudy poslušně a trpělivě čekal před samoobsluhou i drogerií. V parku se pozdravil se svými starými známými. Zaplatila jsem plyn a jako obvykle touto dobou jsem dostala chuť na cappuccino.

Zamířila jsem do baru, který stál asi dvě stě metrů od domu, kde jsem bydlela. A právě v tomto domě končí to, co jsem dosud nazývala jako „obvykle“.

Táhl mě pryč

Rudy se začal vzpírat, jakmile jsem chtěla vodítko přivázat ke sloupku. Trhal hlavou, vrčel a štěkal. Já však zvítězila a psa se mi podařilo přivázat. V baru jsem si objednala cappuccino a pohodlně se usadila na barové stoličce.

Touto dobou bar zel prázdnotou, jelikož byla právě doba, kdy bylo pozdě na ranní kávu a příliš brzy na přestávku. Rudy se však nevzdal – štěkal, kňučel, snažil se dostat z vodítka. Co tomu psu dneska je? Znervózněla jsem. Barman očividně taky.

Když začal Rudy nesnesitelně výt, barman začal být nepříjemný. Řekla jsem mu tedy, že se za chvilku vrátím. A vyběhla ven psa uklidnit. Myslela jsem, že Rudymu něco je, ale sotva jsem vyšla, pes začal radostně vrtět ocasem.

Rozčílilo mě to a rozhodla jsem se Rudyho odvést domů a vrátit se do baru. Odešla jsem včas Když jsem se chystala vyrazit zpět z bytu, zaslechla jsem houkat sirénu. Vyhlédla jsem z okna.

Dvě policejní auta zaparkovala před barem, kde jsem ještě před chvíli seděla. Chvíli po tom, co jsem odešla, jej přepadli a barmana postřelili. Když jsem se to dozvěděla, se slzami v očích jsem k sobě vděčně přitiskla Rudyho, který šťastně olízl mou tvář.

A protože to je chytrý pes, významně se podíval směrem ke své misce. Odměnu si zasloužil.

Ludmila (43), Zlínsko   .