Našli jsme ty malé drobečky před zimou v rohu naší zahrady a volali odborníkům, jak se o ně postarat. Všechny jejich dobré rady jsme ale bohužel neposlechli.

Bydleli jsme v tu dobu s manželem a dětmi v domku naší babičky na okraji jedné obce ve středních Čechách.

Neměli jsme mnoho peněz, babička žila ve svém domku sama a hodilo se, že o ni bude někdo pečovat a dohlížet, aby měla navařeno, uklizeno a také ji občas někdo odvezl k lékaři.

Babička byla moc hodná, měla úžasný vztah k dětem, byla to dobrá duše, asi jako babička z knihy Boženy Němcové. Ráda seděla u dveří a pozorovala, jak si děti hrají. Já byla v domácnosti a jediný, kdo chodil do práce, byl manžel.

Tehdy přišel ošk­livý podzim, Aničce bylo šest a Honzíkovi čtyři. Ten den byl zvlášť sychravý, mlha se držela dlouho, a když se zvedla, vyrazily děti do zahrady.

Taková radost!

Babička tehdy seděla v kuchyni u kamen, když se ozval ze zahrady jekot dětí. Vyběhla jsem ven, co se děje. Anička běžela ke mně s očima přes půl hlavy: „Maminko, my jsme našli ježčí miminka!“ Spěchala jsem za ní k místu, kde stál Honzík.

Opravdu tam byly čtyři ježečci, tak malí, že jsem takové nikdy neviděla. Rozhodla jsem, že je nemůžeme z místa vzít, protože by je jejich maminka nenašla. Jenže k večeru přijel manžel z práce, a ten viděl u našeho domu na silnici přejetého ježka.

Mámu těch malých, usoudili jsme. „Musíme něco udělat!“ shodli jsme se všichni. Manžel běžel zjistit do hospody telefonní číslo na nějaké ochránce zvířat. Po dlouhém hovoru s odborníkem jsme vyrazili s krabicí pro ježky.

Ve sklepě jsme jim vyhradili místo a manžel se vydal shánět sušené mléko pro koťata. Krmili jsme ty drobečky každý den. Ježci úspěšně rostli. Přešli na kočičí granule a posléze na další stravu.

Byli vděční

Jednu věc jsme ale podcenili. Hned na začátku nám kladli odborníci na srdce, ať se s ježky moc nemazlíme, že si vytvoří rychle citovou vazbu na člověka a už se jich nikdy nezbavíme. Jenže nedopřejte dětem, aby se těšily se zvířátky!

A babička se jim věnovala ještě víc! Tak se stalo, že si nás ježci adoptovali. Od našeho domu a z naší zahrady se už skutečně nikdy nehnuli. Rok od roku jich přibývalo a byli tak ochočení, že po západu slunce stáli před terasou a čekali na večeři.

Je ovšem pravda, že nám díky nim vymizeli ze zahrady krtci a hraboši a v domě se neobjevila jediná myš. Nejvíce milovali babičku, chodili za ní po zahradě jako housata. Když zemřela, ježci zmizeli. Nikdy jsme nepřišli na to, proč…

Vlasta (69), Příbramsko