Být na celou posvícenskou tancovačku sama nelze. Lítala jsem z výčepu do sálu a omdlévala únavou. Potom přišla nečekaná pomoc.

Posvícenská zábava se nepovedla. Bála jsem se jí, a právem. Byla jsem zase na všechno sama, a to se pak nedá zvládnout. Správně jsme to měli obhospodařovat dva, ale Pavel spal na židli, ze všech hostů zjevně nejopilejší. Přitom nebyl host, ale hospodský.

Nejhorší je, praví moudré pohostinské pravidlo, když je hostinský opilec. V takovém případě se živnost provozovat nedá.

Šli jsme do toho s nadšením, plánovali vydělat spoustu peněz a potom se vzít a kráčet spolu životem, ale nešlo přehlížet, že je to přání, které se nikdy nesplní.

Lítala jsem z výčepu do sálu, nosila pivo desítkám netrpělivců, zároveň otevírala víno a v kuchyni chystala talířky s utopenci a klobásami.

Kuchař onemocněl. Pověsím to tu na hřebík, umínila jsem si. Tohle byla poslední taneční zábava. Zítra věším na kliku ceduli Zavřeno. Hospodo, sbohem!

Zchvácená

V rohu sálu seděl sám vojáček, asi z nedalekých kasáren. Nikdo z hostů si nevšímal, jak jsem zchvácená, naopak nadávali, že na pivo čekají věčnost. Najednou se ten voják zvedl, přišel ke mně a povídá: „Co pro vás můžu udělat?“ Zasmála jsem se:

„To bych se měla zeptat spíš já vás, ne?“ Sundal si sako a dodal: „Manžela máte v mrákotách, jste na to sama, rád pomůžu. Babička mívala hospodu, roznášel jsem pivo už jako kluk.“ Pokrčila jsem rameny.

Vlastně mě to potěšilo, že někdo nabídl pomoc, skoro jsem omdlévala únavou. Jen jsem ho ještě opravila: „To není můj manžel. A nebude!“ Pak už jsme kmitali po sále a musím říct, že za práci vzít uměl.

A když se nám povedlo ve tři ráno vyhnat posledního opilce včetně kapely, jejíž členové se rovněž pěkně zkárovali a pak hráli falešněji než obvykle, pomohl větrat a uklízet.

Poklad

A aby toho nebylo málo, probudil se z agónie Pavel a vrhl se na toho chudáka vojáka se slovy: „To je moje holka! Rozbiju ti držku!“ Ujistila jsem ho, že žádná jeho holka nejsem, ať si sbalí pět švestek a maže škodit jinam.

Nějakou dobu kladl odpor, pak jsme ho s vojáčkem vystrkali za dveře. Usnula jsem rovněž na židli, nedokázala jsem se přesunout dozadu do přístěnku, kde jsme spávali. Voják, jmenoval se Jiří, byl vzhůru, vařil čaj a dělal míchaná vajíčka.

„Ty jsi poklad, Jirko,“ obdivovala jsem ho. „Já končím. Zavřu to tu.“ Přinesl mi čaj: „Radím ti, nedělej to. Na jaře jdu z vojny. Rád to tu povedu s tebou, když budeš chtít.“

Tak s tímhle jsem nepočítala ani s tím, že skutečně své slovo splní a na jaře se sem vrátí. Nejen kvůli hospodě, ale hlavně kvůli mně. Přesto se to k mé velké radosti stalo, od té doby jsme nerozluční. Hospoda nám dodnes vzkvétá. Láska taky. Měla jsem ohromné štěstí, že jsem ho potkala.

Věra (65), Ostravsko