Nikdy jsem nebyla moc hezká a tak to chvíli trvalo, než jsem si našla první známost. Táhlo mi skoro na padesát, když o mě konečně projevil zájem kolega z banky, ve které jsem léta pracovala.

Doslova jsem se vznášela, než jsem ho náhodou zaslechla, jak si šeptá s Bedřiškou, novou pracovnicí za přepážkou. Oba se dobře bavili na můj účet.

Vyprávěl jí totiž, že jenom zkouší, jak dlouho to bude trvat mě, staré panně, než jeho dvoření podlehnu a pozvu ho k sobě domů.

Na lidi jsem nadobro zanevřela    

Měla jsem svou hrdost, a tak jsem nikomu neřekla, co jsem se právě dozvěděla. A i když mě strašně bolelo, že si ze mě jenom dělal legraci, nedala jsem na sobě nic znát.

Pouze jsem se navždy utvrdila v tom, že se mužům nedá vůbec věřit. Nakonec ani ostatním lidem, vždyť jsem ještě nikdy nikomu nestála za to, aby si se mnou povídal, nebo mě třeba pozval na kafe.

Pomalu jsem se smířila s tím, že už zůstanu sama jenom s kocourem Míšou. Začala jsem si taky všímat opuštěných zvířat.

Svou lásku dávám raději kočkám    

Brzy se o mě po našem městečku rozkřiklo, že zachraňuji zatoulané kočky a tak, když se chtěl někdo zbavit koťat, hodil mi je přes plot. A já jsem nikdy neměla to srdce, abych se jich zbavila.

Naopak, snažila jsem se pomoct těm zdravým i těm nemocným a netrvalo dlouho a péče o mé kočičí kamarády mě stála skoro celou výplatu. Mě to však zas tak moc nevadilo.

S lidmi lidmi jsem skoncovala jednou provždy a nebyl tedy důvod, proč bych měla utrácet za parádu.

Jak šel čas, kočiček na mé zahradě přibývalo a lidé z okolí mi začali říkat „kočičí máma“. Dokonce jsem měla pocit, že se mi záměrně vyhýbají. Přes to mi to bylo jedno.

Vždyť lidi jsou jen zákeřné a falešné bytosti, které vám při nejbližší příležitosti vrazí kudlu do zad. To moje kočičky jsou jiné. Když se ke mně přitulí, vím, že jejich láska je upřímná.

Oldřiška H. (56), Stará Paka