Byl to hodný a usměvavý chlapec., který nikdy neváhal podat pomocnou ruku. Jednou mu ale síly nestačily…

Čas utíká jako voda v řece, která nám před několika lety vzala mého milovaného vnoučka. Přišlo to tak náhle a nečekaně, že tomu stále ještě nemohu věřit. Na mnohé rány osudu je třeba dlouhá doba, a i tak se některé nikdy nezahojí.

Dnes a denně čtu náhrobek s Lubošovým jménem na místním hřbitově a říkám si, že to je jen zkouška naší psychické odolnosti, promlouvám k němu a sousedé si už nejspíš myslí, že jsem se zbláznila.

Já se ale jen stále ještě nesmířila s tím, že náš milý, snaživý a vždy ochotný Luba odešel navždy a nikdy se už nevrátí. Luboš studoval střední školu, byl to dobrý student a plánoval si po maturitě vysokou. Byl až po uši zamilovaný do spolužačky Milušky.

Plánovali si, že se po maturitě vezmou a dcera se zetěm se už pustili do přístavby našeho domu, aby bydleli u nás. Luboš i jeho přítelkyně pravidelně sportovali a kondiční ranní běh byl pro ně samozřejmostí. I toho dne spolu vyběhli na pravidelnou trasu…

Neváhal ani chvilku

Běželi svých několik kilometrů podél řeky, která byla v tu dobu dravá o něco více než jindy. Několik dní pršelo a hladina nejen stoupla, ale voda sebou přinesla z hor různé úlomky větví a stromů.

Najednou slyšeli volání o pomoc, ale nebylo zcela zřejmé, odkud křik přichází. Rozhlíželi se okolo sebe, až zahlédli člověka v řece, kterého táhl proud. Okamžitě seběhli ze srázu, náš Luboš nezaváhal ani na vteřinu a vrhl se do řeky.

S velkým úsilím se mu podařilo starého muže dostat na břeh. Stařík byl při vědomi, ale stěžoval si, že je ve vodě ještě jeho pejsek, že se zachytil vodítkem o kmen stromu ve vodě.

Starý muž při ranní procházce kolem řeky zakopl a spolu se psem na vodítku se skutálel do řeky.

Podcenil dravou řeku

Vnuk se vrátil do vody. Doplaval k nešťastnému zvířeti. Z nepochopitelných důvodů mu neodepnul obojek, ale ponořil se, aby vyhákl zachycený řemínek. Marně Miluška čekala, že se vynoří. Náš Luba se zachytil o větve pod vodou.

Přivolaní záchranáři se k němu dostali příliš pozdě. Na břeh ho vytáhli téměř po dvaceti minutách. Jeho srdce ještě nadějně naskočilo, ale jen velice slabě. Cestou do nemocnice se zastavilo navždy.

I když se ještě dlouho lékaři snažili, oživit se našeho vnuka už nepodařilo. Předešlý den jsme plánovali jeho svatbu a den na to zařizovali pohřeb a přemýšleli, s jakou písní se s ním rozloučíme.

Do smrti mi bude v uších znít smutný song, který měl můj milovaný vnuk rád. Song, se kterým jsme se s Lubošem na začátku jeho mladého života loučili…

Bohuna (73), Sokolov .