Po rozvodu jsem si myslela, že už chci jen klid, a odstěhovala se do domku po rodičích. Jenže mou vysněnou idylku ničil tak trochu podivný soused.

Zahrada pro mě byla po rozvodu něco jako terapie. Kopat, sázet, zalévat, člověk u toho nemusí přemýšlet o tom, co se pokazilo, kdo koho zklamal a proč všechno dopadlo jinak, než si představoval.

Menší domek, co měli rodiče jako chalupu, byl trochu omšelý, ale měl duši. A já měla poprvé po letech pocit, že něco patří jen mně a že jsem skutečně doma. Jenže hned první týden jsem si všimla, že zpoza živého plotu někdo vykukuje.

Nevydržela jsem to a vyjela na něj

Nejprve nenápadně, pak už naprosto zjevně. Chlap kolem padesátky, vousy, montérky, v ruce hrnek s kávou. A ten výraz! Dívala jsem se na něj, on rychle uhnul pohledem. Ale o den později znovu. A další den zase. „No to je výborný,“ říkala jsem si.

„Utíkám z jednoho dusného vztahu rovnou do sousedova zorného pole.“ Několik měsíců jsem se snažila ho ignorovat. Některé dny se koukal ke mně na zahradu, pár dní byl zase klid.

Jenže čím víc jsem ho přehlížela, tím víc mě to vytáčelo. Když jsem jednou stříhala růže a on se zase objevil za plotem, vyjela jsem na něj: „To se vám tak líbí moje rajčata, že je musíte sledovat každý den?“

Zrudl, zasmál se tak rozpačitě a vykoktal: „Ne, já… já se jen dívám, jak to děláte. Já se v tom nevyznám a vaše zahrada vypadá skvěle.“

Nejdřív jsme si povídali jen přes plot

Zůstala jsem stát s nůžkami v ruce a nevěděla, jestli se mám smát, nebo ho politovat. A tak začal náš zvláštní sousedský vztah. On, věčný samotář, který se staral o dům po rodičích, a já, žena, co se učila znovu dýchat.

Nejdřív jsme si povídali jen přes plot o hnojivu, o trávě, o počasí. Pak mi jednoho dne přinesl starý dřevěný truhlík, že prý se mu doma jen válí a já bych v něm mohla mít bylinky.

Při zalévání růží přeskočila jiskra

Zjistila jsem, že se jmenuje Čestmír. Pracoval jako technik, žil sám, rozvedený, děti dospělé a spokojené. Mluvil pomalu, opatrně, a měl zvláštní smysl pro humor.

Když se jednou rozčiloval, že mu „ta jeho zatracená sekačka seká všechno, jen ne trávu“, smáli jsme se oba tak, až jsme si museli sednout. Pomalu se mezi námi něco měnilo.

A pak přišel jeden podvečer, kdy jsem zalévala kytky a on přišel s konví v ruce, že prý mi pomůže. Pak se na mě podíval a řekl: „Víš, já jsem se na tebe nekoukal proto, že bych tě chtěl špehovat. Jen… jsem tě obdivoval. Jak to všechno zvládáš.“

Od té chvíle to šlo samo, a než uběhlo pár týdnů, byli jsme pár. A já se po dlouhé době směji i ráno, když se probouzím.

Marta S., 58 let, Klatovy