Když se člověk zamiluje, je plný iluzí, nadějí a plánů. Realita ho pak ale postaví zpátky na zem.

Rozvedla jsem se, když mi bylo pětačtyřicet. Nebyla jsem zvyklá na to, být sama. Moje manželství bylo bezdětné, já otěhotnět nemohla a rodiče už jsem dávno neměla. Zmocnil se mě strach, že už nikoho nenajdu a zbytek života prožiji v osamění. Kvůli této obavě jsem pak udělala velkou hloupost.

Nejdřív jsem to chtěla ukončit

Začala jsem přímo zoufale hledat nového partnera. Využila jsem k tomu i internetové seznamky. Na jeden svůj inzerát jsem dostala odpověď od Luďka. Připadalo mi, že jsme si okamžitě porozuměli, alespoň tedy po té psané stránce.

Vyměnili jsme si fotky a on na tu moji odepsal, že se mu líbím. Jeho fotka mě ovšem zarazila. Až nyní vyšlo najevo, že Luděk je výrazně mladší než já. Zatímco mně už se přehoupla šestačtyřicítka, jemu bylo o patnáct let méně.

To mě pochopitelně zarazilo a v první chvíli jsem si i myslela, že jsem se stala obětí něčího žertu. Měla jsem v úmyslu vše ukončit, ostatně o nic nešlo, zatím jsme si jen psali.

Pak jsem se ale nechala přemluvit k osobnímu setkání. Během něho jsem se do Luďka bezhlavě zamilovala a o věkovém rozdílu přestala přemýšlet.

Konec přišel náhle

Během následujících dvou měsíců jsem si užívala krásný vztah a vznášela jsem se na růžových obláčcích. Najednou jsem věřila tomu, že i přes tak velký věkový rozdíl může moje budoucnost s Luďkem fungovat.

Přistěhoval se ke mně do bytu, který mi zůstal po rozvodu. Poté, co navrhl, abychom si pořídili větší byt, souhlasila jsem. Ten svůj jsem prodala a na zbytek jsem si vzala hypotéku.

Štěstí mi vydrželo už jen další měsíc. Jednoho dne Luděk prostě zmizel. To, že mě opouští, mi nebyl schopen říct do očí, nechal mi jen vzkaz v mailu.

Následovalo kruté období, kdy jsem musela vyhledat psychiatra, přišla jsem o práci a ještě víc jsem se zadlužila. Dnes, po deseti letech, jsem nejhorší problémy vyřešila, ale jsem dál bez partnera. Mužům už nevěřím, a těm mladším dvojnásob.

Radka L. (56), Brno