Když moje sousedka ovdověla, často jsem za ní zašla a pomohla jí s nákupem nebo úklidem. Pak jsme si u kafíčka povídala a ona vzpomínala na svůj život. Jednou mi vyprávěla i tento příběh.
Když byla paní Alice mladá, byla prý moc hezká a mladíci se za ní jen otáčeli, mohla si vybírat. Ale ona se zamilovala do nepravého. Byl to světácký syn menšího továrníka, který to se ženami uměl, a tak není divu, že si získal i její srdce.
Ostatní děvčata jí ho pochopitelně záviděla. Brzy byla svatba a Alice se nastěhovala do jejich vily. Zpočátku to bylo hezké manželství, nouzí netrpěli a ona si malovala si, jaký budou mít krásný život, a už se těšila, až přijdou děti.
Přišlo jí to naprosto přirozené. Ovšem ne už tak jejímu manželovi. Docela brzy se své ženy nabažil a stále častěji chodil do společnosti bez ní a také býval pryč přes noc nebo i několik dní. Alice zůstávala ve vile sama a jedinou útěchou jí byl manželův otec.
Ten ji měl rád, ale se synem si rady nevěděl. Často si spolu povídali a on se snažil rozehnat její smutek.
Jenže to nešlo, a když se později Alice dozvěděla, že její muž rozhazuje obrovské peníze za večírky s pitím a kartami, a dokonce se netají s lehkými ženštinami, došla jí trpělivost.
V té době sice rozvod nebyl moc obvyklý, ale nakonec se domluvili, že to celé byl jen omyl a že se nechají rozvést. Starému pánovi to bylo líto, snacha mu přirostla k srdci a viděl, jak se k ní jeho syn chová.
Snažil se Alici přemluvit, ať si to ještě rozmyslí, snažil se i domlouvat svému synovi, ale všechno bylo marné. Alici to sice bylo také moc líto, ale měla svou hrdost. Rozvod proběhl v tichosti, děti neměli a majetek zůstal jemu, ona nic nechtěla.
Alice se vrátila do rodného městečka k rodičům. Bylo to sice těžké, protože všichni věděli, že byla vdaná a teď se rozvedla, na malém městě se tyhle zprávy šířily rychlostí blesku. Ale rodiče ji podpořili a drby pomalu utichly.
Navíc přišla válka, a tak měl každý úplně jiné starosti. Po jejím skončení se Alice znovu zamilovala, a tentokrát už do toho pravého. Prožili spolu spolu skoro šedesát let, než její muž zemřel. Vzali se tedy a brzy se jim narodily dvě děti.
Jednou, bylo to někdy začátkem 60. let, šla Alice s dětmi na procházku. Holčičku vedla za ruku a chlapečka vezla v kočárku, když nejednou proti ní šel starý shrbený pán. Málem ho nepoznala, ale on ji ano. Byl to otec jejího bývalého manžela.
Chvilku se s ní zastavil a povídali si. Továrnu mu dávno sebrali, syn utekl do zahraničí a on zůstal sám a chudý. Když uviděl její děti, slzy mu vstoupily do očí. Uvědomil si, o co kvůli synovi přišel. Teď mohl být dědečkem, ale nezůstalo mu vůbec nic.
Alice mu nabízela, ať se někdy zastaví, ale on jen zavrtěl hlavou a popřál jí i dětem hodně štěstí. Pak se otočila smutně odcházel Od té doby už ho nikdy neviděla.
Lucie (53), Praha