Byla jsem si jistá, že jsme vnuka vychovali dobře. K mému překvapení z něho ale vyrostl krutý a sobecký tyran, který se pro majetek a peníze nebojí ubližovat i svým nejbližším.

Vzpomínám jako by to bylo dnes, když u našich dveří zazvonil syn Kamil a v náruči svíral malý ukřičený uzlíček. Třesoucím se hlasem nám ještě v chodbě sdělil, že za ním přišla jeho bývalá přítelkyně a do rukou mu doslova vrazila jen pár týdnů staré děťátko.

Řekla mu, že je to jeho syn, že si myslela, jak všechno zvládne, ale nešlo to. Neměla prý kam jít, tak jí Kamil nabídl, aby zůstali i s chlapečkem přes noc, že ráno něco vymyslí. Když se ale vzbudil, byla pryč.

Na stole mu nechala stručný vzkaz, že odchází, rodný list malého Vašíka a průkaz novorozence. Syn se stal přes noc tatínkem a k nám přišel s prosbou o pomoc. S manželem jsme ani vteřinu neváhali.

Všechno jsme mu obětovali

Kamil v té době pracoval i přes svůj nízký věk jako vrcholový manažer a nemohl si dovolit skončit v práci a zůstat doma s malým. Proto jsem ze zaměstnání odešla já a ve svých šestačtyřiceti letech si znovu okusila jaké to je pečovat o miminko.

Nikdy by mě asi nenapadlo přemýšlet nad tím, co všechno jsem pro svého jediného vnuka udělala a obětovala, nebýt toho, jak odporně se později k nám zachoval.

Smutné oznámení

Všechno jsme s mužem dělali z čisté lásky k němu a ve snaze vynahradit mu maminku, která ho narychlo opustila. Nesoudili jsme ji, neznali jsme její důvody, jen jsme doufali, že o své dítě jednou neprojeví zájem a po tom všem nám ho neodvede.

Naše obavy se rozptýlily o několik let později, když synovi přišel úmrtí list jeho bývalé přítelkyně. Podlehla údajně těžké a vleklé nemoci. Vnuk tak navždy ztratil šanci, že pozná svou maminku. O to víc lásky a pozornosti od nás měl.

Přepsali jsme na něj vilu

Ještě smutnější než ztráta maminky, kterou vnuk nikdy nepoznal, byla skutečnost, že po ní zůstaly jen dluhy. Tato událost nás všechny přiměla více přemýšlet o budoucnosti a zajištění chlapce.

Syn, na kterého jsme už před lety přepsali naši rodinnou vilku, přišel s tím, že by ji rád věnoval Vaškovi. Kamil byl zajištěný, vydělával dost peněz a chtěl, aby i jeho syn měl nějaký majetek, kdyby se cokoli stalo.

Jakmile dosáhl vnuk dospělosti, tak jsme u notáře vše sepsali a i přes naše protesty nakonec nechali ve smlouvě věcné břemeno, že smíme ve vile dožít. Tím jsme si nevědomky podepsali svůj ortel.

Syn odcestoval

Vnuk byl obeznámen s tím, že od nás a od svého otce dostal předčasné dědictví v podobě naší vily. Díky odhadci jsme zjistili, že náš domov včetně přilehlé zahrady má hodnotu téměř osmi milionů korun.

Nenapadlo nás, jak může tak štědrý dar zamotat hlavu mladému klukovi. V době, kdy Vašek chodil na vysokou školu, odjel Kamil na Slovensko, kde převzal vedení firmy. Zhruba tehdy se u nás začaly dít strašné věci.

Rušili noční klid

Vašek si vodil do domu své nevychované a pochybné kamarády. Popíjeli do noci, dělali nepořádek, ničili zařízení domu a útočili na sousedy. Chvíli jsme to nechali být.

Říkali jsme si, že je kluk mladý a potřebuje se vyřádit, když k nám ale začala jezdit pravidelně policie kvůli rušení nočního klidu, zasáhli jsme.

Reakce vnuka byla taková, že je to jeho dům a může si dělat, co chce. A jestli se nám to prý nelíbí, můžete se sbalit a táhnout do domova důchodců. Nevěřili jsme vlastním uším.

Útoky se stupňovaly

Ačkoli bylo chování vnuka opravdu nesnesitelné, přisuzovali jsme to stále divokému dospívání a snaze ukázat se před kamarády. Útoky na mě a manžela ale neustávaly, naopak nabíraly na obrátkách.

Zprvu jsme vše považovali za souhru špatných náhod, později nám ale začalo docházet, že jsme terčem vnukovy snahy dostat nás z domu pryč. Jednou nám třeba vyměnil zámek u dveří, jindy poškodil bojler a připravil nás o horkou vodu na několik dní.

Rozbil také úmyslně lednici, propíchal nám gumy u auta nebo v noci rozbil okno v ložnici, kde jsme spali.

Chtěl nás otrávit

V okamžiku, kdy už nám ale začalo jít o holý život, dostali jsme strach a chtěli vše oznámit synovi a policii, tak vnuk v naší části domu pustil všechny plotýnky plynového sporáku. Jen díky obrovskému štěstí nedošlo k výbuchu.

Poslední kapkou pak bylo, když manžel po cestě od lékaře naboural, protože auto zkrátka nebrzdilo. Vnuk mu totiž naštípl hadičky od brzd.

Policie nic nezmohla

Našemu oznámení policie nevěnovala příliš pozornosti. Vnuka totiž nikdo při činu nechytil a bylo to jen naše slovo proti jeho. Navíc, když se dozvěděl o našem udání, přestal se ovládat úplně.

Sebral nám mobilní telefony a v domě nás zamkl. Týden nás držel o hladu a bez topení. Hrůzou z toho, co nás další den čeká, jsme mnohdy ani nespali.

Se synem, který čas od času volal, jestli je vše v pořádku, jsme směli mluvit jen pod vnukovým dozorem, takže jsme neměli šanci požádat ho o pomoc.

Syn měl šestý smysl

Naštěstí náš syn zřejmě vycítil, že je něco v nepořádku a aniž by komukoli cokoli řekl, objevil se u našeho domu. Vnuk byl tou dobou ve škole, a tak jsme mohli přes zamčené dveře Kamilovi vylíčit, co se zde děje.

Přivolaná policie nás vysvobodila z domácího vězení a předala k ošetření záchranářům. Byli jsme podchlazení, hladoví a otřesení, jinak ale v pořádku. Jakmile jsme nabrali trochu sil, vzal nás Kamil k sobě na Slovensko.

Našeho povedeného vnuka, který ani na okamžik neprojevil sebemenší lítost, teď čeká soud a možná i vězení.

Božena R. (68), Bratislava