Je skutečně možné, aby někdo z vaší dlaně předpověděl vaši budoucnost a řekl, co vás čeká? Já, s odstupem několika let, musím potvrdit, že ano.

Nikdy jsem netoužila po tom, znát svoji budoucnost. Chtěla jsem se nechat životem překvapit. Jenže kamarádky Jana a Pavla to měly jinak. Zajímaly se o numerologii, výklady z karet i čtení z ruky.

Ještě když jsme byly na střední, lanařily mě, abych s nimi vyzkoušela i nějaká kouzla nebo vyvolávání duchů.

K tomu jsem se přemluvit nedala, ale souhlasila jsem, že s nimi půjdu k Janině tetě Magdě, která se zabývala věštěním budoucnosti.

Čekaly nás pěkné věci

Zpočátku jsem se trochu cukala, ale holky byly tak nadšené a dobíraly si mě, až jsem jim slíbila, že s nimi k tetě Magdě půjdu. Trochu jsem se bála, co se dozvím, ale vypadalo to, že jak já, tak i moje kamarádky budeme mít v životě štěstí.

Jana se dozvěděla, že se stane slavnou, jak si přála, a bude mít spoustu ctitelů. Pavle zase Janina teta z ruky vyčetla, že se vdá za bohatého a šarmantního cizince a že bude žít v cizině.

A mně, která jsem z nás tří byla nejvíc rodinně založená, bylo řečeno, že se dočkám tří zdravých a krásných dětí.

Kamarádky i v dospělosti

Čas utíkal. Všechny jsme prožily první lásky a zklamání, vystudovaly jsme a našly si práci, ale i nadále jsme se pravidelně vídaly. Na čtení z ruky jsem si už ani nevzpomněla. Teprve, když jsme slavily společně třicáté narozeniny, přišla na to řeč.

Zatím to ani u jedné z nás nevypadalo, že by ta vyvěštěná budoucnost měla vyjít.

Jana se stále marně snažila prosadit jako spisovatelka, Pavla po životě v cizině jen marně toužila a já zatím taky nenašla muže, za kterého bych se chtěla provdat a mít s ním ty tři děti.

Vše se splnilo

Uběhl další rok a vše se začalo vyplňovat. Nejprve Pavla potkala svého Itala. Za rok se vdala a odstěhovali se do Milána. Souběžně s tím vyšel i Janě její první román. A pak jsem já, asi půl roku nato potkala Kryštofa.

Byla to láska na první pohled. Nechodili jsme spolu ani pět měsíců, když mě požádal o ruku a za další dva měsíce už jsme byli svoji. Poprvé jsem otěhotněla v šestatřiceti a porodila dceru Annu.

Když jsem do jiného stavu přišla podruhé, bylo mi už čtyřicet a třetí dítě jsem na svět přivedla až v pětačtyřiceti.

Když jsem svou nejmladší dceru Elišku ještě v porodnici držela v náruči, vzpomněla jsem si na tetu Magdu a její věštby, a usmála jsem se. Všechno vyšlo, jak mělo… Od té doby skutečně věřím, že každý máme svůj život vepsaný v dlani.

Jarmila M. (51), Jablonec nad Nisou