Mít vnoučata nemusí být pokaždé jen důvodem k potěšení. Zvlášť když se zanedbá jejich výchova.    

Jako každému člověku se i mně v životě některé věci povedly a v jiných jsem selhala. Na co jsem byla celkem pyšná, byla výchova mých dvou dcer. Myslela jsem si, že Elišce i Markétě jsem předala dostatek životních zkušeností.

Když se ale starší Eliška stala matkou, ukázalo se, že jsem možná přece jen něco zanedbala.

Nejprve na něho byla i hrdá!

Z vnoučka Jiříčka jsem byla nadšená, jako by asi byla každá babička. Nechtěla jsem Elišce a zeťovi mluvit do výchovy, neušlo mi ale, jak moc svého syna rozmazlují. Vlastně jsem proti tomu ani neprotestovala.

Brala jsem to tak, že Jiříček si opravdu zaslouží to nejlepší zacházení na světě. Rodiče bývají zaslepení, já to pak viděla jako první: to, že z vnuka vyrůstá malý, vzteklý a trucovitý sobec.

Dokázal být roztomilý a jeho úsměv předškoláka bral i mně jakékoliv argumenty. Už ve školce měl ale první problémy, když se popral o hračku s menším klukem a fyzicky ho napadl. Eliška to omlouvala, že Jiříček je prostě temperamentní.

Možná na něj byla dokonce hrdá, že si nenechá nic líbit. Tenhle argument bych brala, kdyby se postavil proti rovnocennému soupeři.

Museli ho dát na jinou školu!

Doufala jsem, že až vnuk nastoupí do školy, projeví se ta jeho energie ambicemi v učení. Bohužel tomu tak nebylo. První problémy se šikanou ostatních dětí přišly už na začátku druhého pololetí, jen co se Jiříček rozkoukal. A pak už se to s ním táhlo.

Což o to, učil se dobře, ale kvůli jeho chování ke spolužákům si do školy neustále volali Elišku nebo jejího muže. Vynervovaná dcera se mě pak často ptala, kde udělali při výchově Jiříčka chybu. Uměla si na to naštěstí odpovědět sama.

Ve druhé třídě museli vnuka dokonce přehlásit do jiné školy, ale ani tam to nebylo o moc lepší. Dnes chodí do čtvrté třídy a jeho nepěkná pověst se s ním táhne dál. Říká se, že charakter dítěte je hotový do tří let věku. Bojím se, co se stane, až se můj vnuk dostane do puberty!

Blanka S. (54), Olomouc