S Ludvíkem jsem se seznámila na jedné diskotéce. Mně bylo dvacet, on byl o deset let starší. Jeho minulost nebyla zrovna růžová, ale já jsem na řeči druhých naštěstí nedala…

Neměla jsem snadné dětství a dospívání. Rodiče se neustále hádali. Křik, urážky a ostré výměny názorů u nás byly na denním pořádku. Otec navíc často chodil do hospody a domů se pak vracel úplně na mol. Nejednou v tomto stavu pak mou matku uhodil.

Mužský vzor jsem tedy neměla absolutně žádný a o mužském pokolení jsem si myslela své. Nebylo se tak moc čemu divit, že na rozdíl od mých spolužaček, které randily s kluky a chodily za zábavou, já jsem raději byla sama. Často jsem chodila k rybníku, kde jsem si četla nebo jsem si malovala.

Vrstevníci mě nezajímali

O kluky, přesněji řečeno o muže, jsem se začala více zajímat až na střední. Nelíbili se mi totiž mí vrstevníci, ale muži o pět deset let starší. Můj první vztah byl s přítelem, kterému bylo pětadvacet.

Vydrželo nám to dlouho, skoro tři roky. Poté jsem měla pár kratších vztahů. Vždy se staršími muži. Ve dvaceti jsem se na jedné diskotéce seznámila s Ludvíkem. Byl atraktivní, milý, inteligentní a očividně jsem se mu líbila.

Pozval mě na skleničku. Bylo mu třicet let. Začali jsme se vídat. Často mě zval do nóbl restaurací i na víkendové pobyty do luxusních hotelů.

Nelichotivé komentáře

Jednou mi to nedalo a zadala jsem jeho jméno do internetového vyhledávače. Našla jsem záznamy o firmě, ve které působil, i o něm samotném. Vyskočilo mi i několik jeho fotografií.

Když jsem na jednu z nich klikla, odkázalo mě to na internetovou stránku svůdníků – jakousi seznamku.

U jeho fotografie bylo mnoho komentářů od různých žen. Ne zrovna lichotivých. Dotyčné dámy o Ludvíkovi psaly, že to je proutník, který ženy střídá častěji než ponožky.

Rozuměli jsme si

Byla jsem z toho v šoku. Ale ani přes toto zjištění jsem se s Ludvíkem nerozešla. Říkala jsem si, že jsou to možná jen řeči od zhrzených a ublížených žen, ale i kdyby byly pravdivé, lidé se přece můžou změnit, nebo ne? Pokud šlo o mě, bylo mi s Ludvíkem dobře. Byl to nejen skvělý milenec, ale i úžasný kamarád.

Překvapivá nabídka

Byli jsme spolu necelý rok, když mi lékaři zjistili nález. Musela jsem rychle podstoupit operaci. V práci jsem zařídila vše, co bylo třeba, ale netušila jsem, jak dlouho budu na neschopence.

Mzdu samu o sobě jsem neměla bůhvíjak velikou a jen stěží jsem vždy vyšla. Bála jsem se, jestli budu mít z čeho zaplatit na nájem. Řekla jsem to Ludvíkovi. Jeho reakce mě dočista překvapila.

Řekl mi, ať si z toho nedělám hlavu, že mi peníze na nájem když tak dá, ale že mnohem raději by prý byl, kdybych se k němu, až mě pustí z nemocnice, nastěhovala.

Jeho nabídku jsem přijala, stejně jako tu ke sňatku, která přišla o tři měsíce později…

Pavlína D. (45), Příbram