Na tajemném místě za hranicemi naší republiky jsem prožila nevysvětlitelnou příhodu. V jednom opuštěném kostele jsem objevila bránu do minulosti.

Přihodilo se to před pěti lety, když jsem byla na dovolené s mým mužem Jaroslavem v Polsku. Byla jsem šťastná, že jsem ho po dlouhém přemlouvání přesvědčila, abychom jeli také na aktivnější dovolenou.

Jaroslav je totiž tak trochu pecivál a nejraději by se jen válel u bazénu nebo u moře.

Turistika mu nic moc neříká, proto jsem byla šťastná, když na pětidenní pobyt v Polsku kývl a dokonce se mnou šel i na nějaké kratší výlety.

Na túru po okolních lesích, kterou jsem měla naplánovanou na celé odpoledne, jsem ho však nepřemluvila, a tak jsem se na ni vydala sama a tak trochu jsem zabloudila…

Ztratila jsem se

Nikdy jsem s orientací v lese neměla problém, a tak i tehdy jsem sešla z hlavní cesty. Po několika stech metrech jsem se však ve spleti cestiček zamotala. V lese bylo velice těžké se orientovat a já neměla ponětí, kudy se vydat.

Už jsem začínala panikařit, tím spíš, že jsem se dostala do míst, kde můj mobil neměl signál.

Starý kostel

Šla jsem pomalu dál a rozhlížela se kolem, zda třeba nezahlédnu nějaké turisty, když jsem se najednou ocitla na menší mýtině. Uprostřed stála napůl rozbořená stavba. Vypadalo to na nějaký starý kostel.

Překvapilo mě, že se něco takového vůbec na daném místě vyskytuje. Zvědavost mi však nedala a já jsem ke kostelu zamířila.

Oranžová záře

Vstoupila jsem dovnitř. Místo působilo dost pochmurným až děsivým dojmem. Už jsem se chtěla otočit a jít zpátky, když vtom jsem zaslechla nějaké hlasy. A hned nato jsem si všimla, že z jednoho rohu popraskané zdi vychází nějaká podivná oranžová záře.

Mojí první myšlenkou bylo dát se na útěk, pak jsem ale sebrala odvahu a k tomu místu přistoupila.

Indiánští náčelníci

Jak jsem se k prasklině blížila, hlasy byly čím dál zřetelnější. Šlo však o úplně neznámou řeč, takže jsem nerozuměla ani slovu. Napůl vyděšená, ale napůl zvědavá a fascinovaná jsem se došla až k té záři.

Opatrně jsem se podívala do otvoru, odkud vycházela a odkud se linuly i ty hlasy. Šokovaně jsem zalapala po dechu. Viděla jsem jakési dávné náčelníky s čelenkami, jak tančí kolem ohně.

Nemohla jsem od té podívané odtrhnout oči a vzpamatovala jsem se až ve chvíli, kdy se záře začala vytrácet.

Za chvíli jsem už stála před obyčejnou rozbitou kostelní zdí. O svém zážitku jsem nikomu neřekla, ani manželovi… Beztak by mi to nikdo nevěřil.

Eliška R. (55), Šumava