Velikonoce jsem nikdy neměla ráda. Připadalo mi nespravedlivé, že nás holky kluci beztrestně mlátí, a my jim za to ještě dáváme vajíčka. To se ale mělo změnit.

Mám čtyři sestry, takže si umíte představit, jaké u nás byly Velikonoce. Vařily jsme v tom největším hrnci vajíčka a pak je barvily a malovaly. Nejsem zrovna zručná a umělecky nadaná, takže mě to vůbec nebavilo.

A ještě ta představa, že je budu rozdávat těm puberťákům, kteří u nás zazvoní, aby bez fantazie odříkali „Hody, hody, doprovody…“ a vyšlehali nás pomlázkou. Ne, Velikonoce jsem opravdu ráda neměla.

Ve dveřích stál princ

Když mi bylo sedmnáct, dvě starší sestry už byly vdané a bydlely někde jinde a zůstala jsem doma jen s Libuškou a malou Věrkou, objevil se Pavel.

Prostě tam tak o Velikonocích stál ve dveřích spolu s ostatními kluky, v ruce pomlázku a na ní spoustu barevných mašlí, pusu od ucha k uchu, jak se smál.

A mně se zatočila hlava. Z jeho krásných, blankytně modrých očí, z blonďatých, tak trochu vlnitých vlasů, z jeho úsměvu. Prostě jsem se do něj na první pohled zamilovala.

Jsem jako omámená

Pak začal přeříkávat mně úplně neznámou básničku a lišácky na mě mrkl. Byla jsem blahem úplně bez sebe. Jako zhypnotizovaná jsem mu podala košík s kraslicemi, aby si vybral tu svou. A na pomlázku jsem mu přivázala další stuhu.

Švagr za všechny peníze

Ne, nekonal se happy end. Pavel se zamiloval do mé sestry Libušky. Řekla si tenkrát v legraci o jeho pomlázku a on ji po koledování opravdu přinesl a věnoval ji Libušce. A ona ji zastrčila do země v rohu zahrady.

Dnes už je z pomlázky pěkně velký strom a kolem něj běhají jejich děti, mí synovci. I když jsem byla zprvu smutná, že mezi mnou a Libuškou dal přednost jí, dnes jsem tomu ráda. Mám skvělého manžela a dvě krásné holčičky.

Co ale musím uznat, díky Pavlovi jsem začala mít ráda Velikonoce a také jsem se naučila zdobit vajíčka. A učím to i své dcerky. Stejně jako Pavel s Libuškou učí své syny každý rok nové velikonoční básničky.

Eva K., 45 let, Brno