Někteří lidé se v našich životech objeví vždy jen na chvíli, ale nezapomeneme na ně.

Osud lidem často připraví zajímavé náhody a oni se pak setkávají za nečekaných okolností a po dlouhé době. Před časem jsem byla na dovolené u jednoho italského jezera.

Jiné roky jsme jezdili s manželem k moři, ale tehdy jsme se rozhodli zkusit něco jiného. Byl to velmi příjemný pobyt, přálo nám i počasí. Jednoho dne to ale vypadalo, že by nám dovolenou mohla pokazit špatná vzpomínka.

Bylo to drama!

Zrovna jsme přicházeli na pláž, když jsme zaznamenali velký rozruch. Za chviličku jsme zjistili jeho příčinu. Daleko od břehu se převrhla loďka a dva lidé se tam topili. Vypadalo to na nějakou maminku s dítětem. Plavčík na této pláži nebyl a převržený člun se zdál být příliš daleko.

Než se ostatní lidé stačili vzpamatovat a něco podniknout, vrhl se do vody jeden muž. Plaval rychlým tempem a blížil se k topící se dvojici, které už očividně docházely síly. Až s velkým odstupem ho následovali další možní zachránci.

Muž k matce s dítětem doplaval vysloveně v poslední chvíli, kdy už to vypadalo, že zmizí pod hladinou. Podařilo se mu je držet nad vodou, než připlavali ostatní a obrátili člun do normální polohy.

Do člunu pak vytáhli vysílenou dvojici a onen neznámý zachránce s ním zamířil ke břehu. Odtud už se ozývalo nadšené volání a potlesk.

Když se střetly naše pohledy…

Mezitím někdo místní zavolal lékařskou pohotovost. Ukázalo se naštěstí, že mladá matka i její asi pětiletá holčička budou v pořádku. Všichni tomu člověku, který je podržel nad hladinou, děkovali. Chlapi ho plácali po zádech, ženy mu tiskly ruce a objímaly ho.

Cítila jsem také vděčnost a chtěla jsem jí dát najevo. Šla jsem k němu a anglicky – což byla jediná cizí řeč, kterou jsem ovládala – jsem muži poděkovala. Podívali jsme se přitom jeden druhému do očí a mně se najednou zdálo, že ho odněkud znám.

Stejný záblesk jsem spatřila i v jeho pohledu. Stále ještě anglicky jsem se ho zeptala, odkud je. Odpověděl, že z Prahy. Hned jsem přešla do češtiny a řekla jsem mu, že jsem v Praze také dříve bydlela.

Muž chvíli váhal a pak vyslovil moje jméno a příjmení, které jsem měla za svobodna. To už i mně začalo docházet, odkud se známe. Ujistila jsem se, že mluvím s Honzou Kasalem. Zachránce dvou lidských životů se usmál a přikývl.

Jak to tenkrát bylo

Hlavou mi prolétly myšlenky na má středoškolská léta. Chodila jsem tehdy do tanečních  a jeden z kluků mi tam neustále nadbíhal. Byl to právě Honza. Já jsem po nějakém vztahu moc netoužila, přesto jsem se nakonec nechala přemluvit k tomu, abychom šli na rande.

Šli jsme do zoologické zahrady a do kina. Zjišťovala jsem, že Honza je rozumný a sympatický kluk. Rande jsme si ještě dvakrát zopakoval. Pak taneční kurzy skončily závěrečnou prodlouženou. Já jsem ji skoro celou protancovala s partnerem, se kterým mi to šlo nejlépe.

Nedošlo mi, jak Honza žárlí. Urazil se a na další rande nepřišel. Poslal mi pak vyčítavý dopis. Ještě jsme se sešli, abychom si to vyříkali, ale z možného vztahu už nic nebylo.

A pak už jsme se nikdy neviděli, až dnes, u italského jezera, kde se zachoval tak statečně.

Představila jsem Honzu manželovi a strávili jsme pak příjemný večer v restauraci u vína. Vyprávěli jsme si o svých životech – na rozdíl ode mě byl Honza rozvedený.

Po návratu z dovolené jsme si ještě párkrát napsali na internetu, ale nakonec vše odeznělo jako tenkrát. Pro mě dál zůstává tak trochu zázrakem, že se lidé mohou po mnoha letech potkat za zvláštních okolností. Svět je opravdu malý…

Monika B. (58), Liberec