Prázdninová pohoda se změnila ve chvíle nejistoty.

Můj nejmladší vnuk, Matěj, je celý po svém otci, to znamená tvrdohlavý, zvědavý a neustále akční. Ticho pro něho znamená, že něco není v pořádku.

Vojta, ten druhý starší, je klidnější, ale jen o málo. Mít oba dva na starosti připomíná sledování barometru. Podle toho, co zrovna provádí, se dá určit, jestli přijde „bouřka“ nebo jen déšť.

Sama jsem jim to dovolila

Loni v létě, během horkých dnů, které doslova lepily vzduch k zemi, jsem s oběma vnuky jela na chalupu. Vzali jsme s sebou ještě psa Rexe. Měla jsem mít Matěje a Vojtu na starosti, zatímco jejich rodiče si potřebovali odpočinout.

Já jsem věděla, že s těmi dvěma malými neposedy rozhodně odpočívat nebudu. Kluky napadlo, že půjdou do nedalekého pole za chalupou, kde rostla kukuřice vyšší než já.

Varovala jsem je, aby v tom poli nezabloudili. Ujistili mě, že nepůjdou daleko. Vzala jsem si křeslo, knížku a počítala s tím, že za deset minut budou Matěj s Vojtou zpátky. Jenže nebyli.

Byly to horké chvíle

Uplynulo dvacet minut, potom půl hodiny. To už jsem byla hodně neklidná. Na moje volání vnukové neodpovídali. Rex sice štěkal směrem k poli, ale odtamtud nepřicházela žádná odpověď.

Najednou mi hlavou proběhly všechny ty příšerné zprávy, které občas čtu v novinách. Už jsem se hodně bála, že se něco stalo. Vzala jsem Rexe a vydala se do kukuřičného pole.

Brzy jsem zjistila, že je opravdu snadné tam zabloudit, tím spíš, že nesvítilo slunce, které by posloužilo jako orientační bod. Stalo se přesně to, co jsem nechtěla, sama jsem se v kukuřici ztratila.

Dostala jsem se odtamtud zpátky až po deseti minutách tápání. Před chalupou jsem spatřila Vojtu a Matěje. Byli zpocení a trochu vystrašení.

Ptali se mě, jestli jsem také zabloudila, oni prý šli zkoumat „tunel“ a pak nevěděli, odkud přišli. Nakonec jsme se tomu všichni tři zasmáli, ale dceři a manželovi jsem o té příhodě raději nic neřekla.

Jana R. (56), Olomouc