Po prvním dopisu jsem si myslela, že jde o hloupý vtip nějakého zastydlého puberťáka. Netušila jsem, že obálky s nechutnými návrhy a narážkami budou chodit častěji.

Svá nejlepší léta jsem strávila s mužem, který si mě nevážil. Prostě se zbláznil do mladé holky a bylo jasné, že s tím nic nenadělám. Že to všechno krásné, aspoň jsem si myslela, že žijeme spokojený a krásný život, se naráz změnilo.

Potáhlo se to podivným závojem čpícím po cigaretovém kouři jako v zaplivané hospodě. Už to nebylo místo pro lásku, ani pro život. Pořád jsem se ale cítila k světu, pořád jsem to byla já, plná elánu a energie. Vyměnil mě za jinou, tak končím. Vždyť na tom nejsem přece tak zle, abych nemohla začít jinde a jinak!

Figuru jsem měla štíhlou a pevnou. Nebylo divu, milovala jsem jízdu na kole a bruslení. Vlasy jsem měla kudrnaté blonďaté po ramena a v očích stále touhu a žár. Celý život jsem o sebe dbala a ani tentokrát jsem nezradila svůj vkus. Ráda jsem se cítila krásná, a taky jsem si ráda užívala života.

Takový tichý kluk

Odcházela jsem se vztyčenou hlavou jako silná svobodná pětačtyřicetiletá žena. Zabouchla jsem dveře, hodila klíče do schránky. Už není návratu, taky o ten návrat nestojím. Těšila jsem se na nový život, na novou práci a nový byt, který měl být celý jen můj.

A jestli do něho někoho pustím, bude to muset být láska jako hrom, nebo aspoň někdo, kdo si mě bude vážit. Neměla jsem tušení, co mě čeká. Při stěhování jsem potkala sotva dvacetiletého mladíka. Ihned se aktivně nabídl, že mi s krabicemi pomůže.

Docela jsem jeho pomoc uvítala. Tichý mladík se jmenoval Jarmil, ale chtěl ať mu říkám Jarek. Takový tichý kluk. Pokoušela jsem se zavést nějakou konverzaci, ale bez úspěchu. Jarek se zdál spíš vystrašený. Ani jsem si nevšimla, že položil poslední krabici a zmizel do svého bytu.

O několik dní později jsem se potkala s dalším sousedem z patra, tentokrát ve výtahu. Potkávala jsem ho každý den, protože jsem vyráželi do práce ve stejnou dobu. Jsem od přírody výřečná, a tak jsem se také pokusila navázat kontakt.

Podivný soused s hady

No, byl takový trochu jako z jiného světa, měl dost sešlé oblečení. Polodlouhé mastnější prošedivělé vlasy podivně doplňovaly vychrtlou postavu. Stál shrbeně a prohlížel si mě kriticky, vlastně spíš podezíravě. Nedůvěřivě mi odpověděl až tak pátý den, že se jmenuje Herbert.

Výtah zastavil o patro níž, a přistoipla další sousedka. Pozdravily jsme se a já vmáčkla víc k zadní stěně výtahu, vedle Herberta. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že páchne jak pavilon opic v zoo. Přiznám, že tentokrát jsem se na něho podívala podezíravě já.

Až o pár dní později mi prozradil, že v zoo pracuje. Když mi začal pomalu vyprávět o svém nejmilejším koníčku, začala mi tuhnout v žilách krev a ztuhl i úsměv na tváři.

Když mi došlo, že muž, který bydlí vedle mě, má v bytě patnáct jedovatých potvor a deset škrtičů, nemohla jsem být přece vůbec klidná.

Celý víkend jsem nedokázala přestat myslet na hady za zdí. V noci mě budila představa, že mu utečou! Že je potkám v koupelně, nebo na záchodě. Zdálo se mi, že jsem jednoho našla v troubě, kterou jsem předtím zapnula.

V pondělí jsem si raději přivstala, abych se Herbertovi vyhnula. Povedlo se. Musela bych koktat, kdybych se s ním měla bavit.

Tak jsem se těšil do nového bytu, ale tohle mi kazilo radost. Při návratu domů jsem se automaticky podívala na okna svého bytu. Můj zrak však padl na sousedův balkon. Stál tam Herbert, soustředěně na mě pozoroval a důležitě hladil anakondu.

Aspoň jsem něco takového už viděla v televizi. Zaběhla jsem do dveří a snažila se hodit za hlavu to, co jsem viděla. Vyzvedla jsem ze schránky poštu a rychle zamířila do svého bytu.

Obálky plné nechutností

Mezi složenkami a nějakými reklamními nabídkami na mě vykukoval žlutý dopis bez známky.

Stálo na něm Mé lásce. Hned jsem zvědavě rozevřela obálku.

Nevěřila jsem vlastním očím. To, co bylo uvnitř musel někdo vystříhat z pornografického časopisu.

Znechuceně jsem obálku i s obrázky zmačkala a hodila do odpadkového koše. To jsou ale blbé fóry, pomyslela jsem si. To je teda uvítání! Jenže tím dopisem to neskončilo! Obdobné zásilky mi začaly chodit každý den.

Nejprve mě to vyvádělo z míry a nakonec mě to začalo děsit. Nejenže mi kdosi neznámý psal oslavné ódy na různé části mého těla, ale také detailně popisoval, co by se mnou udělal.

A to nejen v posteli! Byl nejen perverzní, ale brutální až sadistický. Pořád jsem doufala, že je to brzo ustane, že si ten blázen jenom plete schránku.

Když se ale začalo v dopisech objevovat kam a v kolik chodím, a z toho posledního vypadly i fotky nejspíše pisatelova mužství, rozhodla jsem se zakročit a kontaktovala policii. Tam se mi ale vysmáli. Prý je to nějaká klukovina.

Nemám si dělat těžkou hlavu

Ta reakce se podle slov mých přátel, kterým jsem se se svým problémem svěřila, zdála normální. Snad jsem prý nečekala, že mě budou chránit! Můj strach sílil. K smrti vyděšená jsem se plížila panelákem a nadskočila při sebemenším pohybu nebo nečekaném zvuku.

Začala jsem trpět stihomamem. Nejvíce jsem podezírala Herberta. Choval se tak zvláštně. Jakoby jeho pohled byl všude se mnou. Vídala jsem ho v okně, na balkoně, pokukoval mezi dveřmi, když jsem se vracela domů. Naháněl mi hrůzu.

Vyskočil na mě na schodišti

Začalo se stmívat a já šla z práce celá utahaná. Těšila jsem se, že si dám příjemnou koupel. Ale! Nejel výtah. Představa, že pošlapu pět pater, se mi nezamlouvala, ale nic s tím nenadělám. Vyčerpaná jsem se konečně dovlekla do svého patra.

Už jsem šátrala v kabelce po klíčích, když v tom se na mě vrhl chlap v černé mikině.

Škrábala jsem, ječela, mlátila kolem sebe rukama a kopala nohama. Útočník uhýbal, ale měl ve svém počínání jasno. Rval ze mě oblečení. Bušilo mi srdce a křičela jsem, co mi síly stačily. Slyšela jsem ránu dveří.

Někdo mi jistě běží na pomoc! Prosím, ať už tu je! Ať mě zachrání! Prosím! Z mlhy se vynořil šmírák Herbert. Jediným chvatem zneškodnil maskovaného útočníka. Svezl se na zem k mým nohám.

K úděsu a mému velkému překvapení jsem zjistila, že ten můj úchylný nápadník není podivínský chovatel hadů, ale ten nenápadný, tichý a slušný mladík Jarek.

Klára Š. (49), Praha