Už jste někdy slyšeli o černém kuřeti, které nosí smůlu? Říká se mu plivník a není vůbec jednoduché se ho zbavit. Naše babičky se před ním křižovaly.
Vždycky mi to přišlo k smíchu, když jsem viděla svou prababičku, která byla velice pověrčivá, jak se každou chvíli a před kdečím křižuje. I před černým kuřetem. To mi přišlo zvlášť legrační!
Také pradědeček si před ním jednou odplivl a ještě zahrabal pravou nohou jako kopytem, aby mu nemohlo neštěstí skočit na záda. Říkali, že je to kuře je určitě plivník, a komu vběhne do domu, na toho se přilepí smůla.
Smála jsem se těm staříčkům, že věří takovým báchorkám. Byla jsem tehdy ještě docela malá holka, která měla z takových věcí ohromnou legraci.
Rovnou do kuchyně
Později, když už jsme byla větší a jezdila za prababičkou na prázdniny, jsem byla na takové kuře zvědavá. Doufala jsem, že nějaké překročí práh domku a já uvidím, co se bude dít. Narazila jsem ale pouze na sousedovic velkého, černého kohouta.
Seděl na plotě, pozoroval mě, a když jsem se k němu přiblížila, ohnal se po mně zobákem. Nic podezřelého se u sousedů nikdy nedělo, i když měli doma tohle zvíře, tak jsem si jen potvrdila, že to je pověra!
Jenže po mnoha letech, to už moje prababička a praděda dávno nežili, a já si s manželem pořídila nový domek, mi zničehonic vběhlo do kuchyně černé kuře. Už ve dveřích se na mě to černé nadělení podívalo uhrančivým pohledem a cosi zaskřehotalo.
Asi to byl pokus o zakokrhání. Divně se ten zvuk rozlehl po kuchyni. Kočka, která spala na lavici, s úlekem zvedla hlavu. Oči měla rozšířené dokořán. Co si o tom kuřeti asi tak myslí, to by mě bývalo zajímalo.
Vetřelec se na chvíli zarazil, dívali si vzájemně s kočkou do očí, a pak kuře nakráčelo do středu kuchyně a skočilo na kuchyňskou linku.
Taková spoušť
Než jsem se stačila vzpamatovat, rozházelo všechno, co se rozházet dalo. Pak přeskočilo na stůl a pustilo se do bábovky. Chytla jsem utěrku a praštila toho záškodníka. Zvíře přelétlo do velkého květináče s monsterou a začalo hrabat.
Dostalo utěrkou znovu, až spadlo na zobák. Kočka jen seděla a koukala. Zdálo se mi, že zlomyslně. Snažila jsem se vyhnat kuře ze dveří ven, ale ono kličkovalo a za sebou nechávalo v kuchyni hotovou spoušť.
Když se mi konečně poštěstilo černé kuře vyhnat, skočilo na šňůru s vypraným, jak jinak než bílým, prádlem. Vzala jsem ho proto znovu utěrkou.
Jsem prokletá
„Táhni, plivníku!“ řvala jsem. Kuře nabralo směr na sousedovu zahradu. Odplivla jsem si jako kdysi pradědeček. V tu chvíli mi to došlo. Už vím, jak přišlo černé kuře ke svému jménu… Jenže tím to teprve začalo. Ještě ten den jsem rozbila zrcadlo po prababičce.
Sedm let neštěstí! Tentokráte jsem se už pověře nesmála. Druhý den to pokračovalo, manžel naboural auto, náš malý syn si zlomil ruku, já jsem ztratila peněženku.
Konečně jsem připustila existenci plivníka i všech dalších nadpřirozených bytostí, a běžela do kostela za panem farářem. Teprve tehdy, když jsem odprosila plivníka v modlitbě, problémy přestaly. Samy od sebe. Černé kuře se už nikdy u mých dveřích neobjevilo.
Simona (61), Mostecko
Tohle je přesně typ příběhu, co bych si ráda nafotila! Černý kuře v kuchyni… krev a drama. Mě by to teda pěkně vyděsilo. 😅
Tento příběh mě dost pobavil! Je fakt zajímavé vidět, jak staré pověry stále přetrvávají a ovlivňují naše myšlení. Až si člověk říká, jestli náhodou na tom něco není. 😊