Po letech práce, starostí o rodinu a několika nepodařených vztazích po rozvodu jsem měla pocit, že jsem konečně našla klid.

Děti byly dospělé, já měla svou malou kavárničku a každé ráno jsem se těšila na vůni kávy a známé tváře zákazníků. Samota mi vlastně nevadila. Říkala jsem si, že už nepotřebuji žádnou velkou lásku ani překvapení, jen klid a svůj svět.

Jednoho večera, když jsem seděla doma s knihou, mi přišla zpráva na internetu. Krátká, slušná, od muže, jehož jméno mi nic neříkalo.

„Promiňte, že píšu, ale viděl jsem vaši fotku ve skupině o vaření a nemohl jsem si pomoct. Mám pocit, že vás odněkud znám.“ Neodpověděla jsem hned.

Ale jeho profil působil opravdově, ne žádný podvodník, jen muž kolem šedesátky s laskavýma očima a několika fotkami z hor. O dva dny později jsem mu napsala: „Nevím, odkud byste mě mohl znát, ale zdravím vás.“

Ukázalo se, že je všechno jinak

Od té chvíle jsme si psali skoro denně. Zpočátku o obyčejných věcech, o počasí, knížkách nebo cestování. Jmenoval se Petr, ovdověl před pěti lety a žil v malém městě u Jihlavy. Každá zpráva byla jako malý paprsek světla, na který jsem se těšila.

Jednoho večera mi napsal: „Asi bych měl být upřímný. Možná se známe víc, než si myslíš.“ Zatajila jsem dech.

Po chvíli dodal: „Před třiceti lety jsme spolu chodili na stejnou vysokou. Já tehdy studoval akorát v jiném ročníku a ty jsi nosila ty krásné zelené šaty.“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Vzpomínky se mi vrátily jako vlna.

Vysoká škola, léta, kdy jsem byla zamilovaná do jednoho tichého kluka, co mi jednou přinesl tulipán a zmizel. Byl to on. A Petr neváhal a pozval mě na kávu. Když jsem ho uviděla, čas se na chvíli zastavil.

Byl starší, měl šediny a pár vrásek navíc, ale ten pohled, ten úsměv, pořád to byl ten kluk z vysoké. Seděli jsme hodiny, povídali si a vzpomínali.

Zjistili jsme, že tehdy musel kvůli rodinným problémům odejít studovat do jiného města a ztratil se mnou kontakt. Celé roky prý litoval, že mi neřekl, jak moc mě měl rád.

Užíváme si naši druhou šanci

Od toho dne jsme se začali vídat. Nikdo z nás nic nehledal, a přesto jsme našli všechno. Když mi jednoho večera řekl: „Víš, myslím, že jsem tě vlastně nikdy nepřestal mít rád,“ rozplakala jsem se.

Byly to slzy štěstí, o kterých jsem si myslela, že už nikdy nepřijdou. Dnes jsou to dva roky, co mi napsal tu první zprávu. Kavárnu teď vedeme spolu.

On peče domácí koláče a já se starám o hosty. Lidé si myslí, že jsme se poznali „přes internet“, ale my víme, že to byla náhoda, která napravila to, co kdysi osud zamotal.

Iva L., 59 let, Brno