V důchodu si vydělávám víc, než za celý život v práci. Jen nesmím nikomu říct, za co ty peníze vlastně beru!
Na třídní sraz po čtyřiceti letech od maturity se mi vůbec nechtělo. Co si má člověk říkat s lidmi, které tolik let neviděl, nic o nich neví a často je už ani nepozná? Nakonec jsem ale sebe samu přemluvila, že půjdu.
Doma mě stejně nic hezkého nečekalo, jen čtyři zdi a samota. Byla jsem už několik let vdova a moji dva synové už dávno vylétli z hnízda. Blížila se mi šedesátka a já se chystala do předčasného důchodu. Byla jsem totiž už skoro rok nezaměstnaná a na pracáku na mě dost tlačili.
Třídní sraz byl nakonec super
„Paní, s vaším zdravotním stavem a kvalifikací už vás stejně nikdo nezaměstná. Vezměte si předčasný důchod, něco vám sice strhnou, ale je to jistota!“ domlouvala mi paní úřednice za přepážkou.
Myslela jsem si svoje. To se jí to radí, když je ověšená zlatem a nehty má pomalované jako indián na válečné stezce! Ale nakonec jsem jí dala za pravdu a o ten důchod požádala. Na sraz jsem si pořídila nové šaty a vyrazila jsem do víru velkoměsta.
Přivítali mě, jak jsem předpokládala, samé neznámé obličeje. „Já jsem, Ilonko, přece Pepa!“ řval na mě hned jeden pupkáč u vchodu a mě docela potěšilo, že mě úspěšně identifikoval. Zato já si na žádného Pepíka nevzpomínala. Zato na Evu, moji nejlepší kamarádku ze střední, jsem vzpomínala hodně.
Setkání s kamarádkou mi změnilo život
Zvědavě jsem se rozhlížela, zda tu je. Vlastně jsem na ten sraz šla kvůli ní. Chtěla jsem si alespoň jednou zopakovat nějaký ten záchvat smíchu, který jsme spolu prožívaly každý den při vyučování.
Taky nám za to občas hrozila i dvojka z chování. „Ilono, jsi to ty?“ poklepal mi někdo na rameno a potom se na mě rovnou vrhnul. Byla to Eva, spontánní a veselá, jako vždycky. Od té chvíle jsme se od sebe nehnuly.
Po pár hodinách, když jsme si vzájemně vylíčily všechny události uplynulých let, se mě Eva zeptala: „A co budeš v tom důchodu dělat? Víš, že si nějakou dobu nesmíš v tom předčasném nic vydělat?“ Já to věděla a tak jsem jen rezignovaně pokrčila rameny. Zřejmě na mě čekala jen chudoba a starosti.
Přivýdělek se mi hodí
„Já mám pro tebe návrh. Brigádu na černo. Ale než se naštveš, vyslechni mě. Je to super! A ty máš takový hezký chraplavý hlas!“ dodala tajemně Eva a já v tu chvíli nevěděla, co si mám myslet.
Brigáda na černo a chraplavý hlas? Co tohle má s tím společného? Eva chvíli otálela a potom mi vylíčila, co dělá. „Jsem doma, nehoním se. Nohy mám na stole, piju kafíčko nebo pletu vnoučatům svetry. Nebo se klidně dívám na telku…“ líčila a tajemně se usmívala.
Byla jsem hrozně zvědavá a pobízela ji. „No a dál? Už to vyklop!“ „No, a vzdychám! Prostě, volají mi nadržený mužský a já si s nimi povídám. A dělám zvuky. No, víš jaké…“ Úplně mě to ohromilo. Já, taková puťka domácí a mám vzdychat?
Hrát si na nějakou kurtizánu, nebo co? Jenže když jsem viděla ten veselý Evin výraz, dostala jsem záchvat smíchu. A ona taky. Tak dlouhý a upřímný smích jsem nezažila roky. A tak vzdychám. Z domova, se sluchátkem na uchu a za hezké peníze!
Ilona M. (60), Jihlava
