Na nečekané kroky lidí, které milujeme, nás nikdo nemůže předem připravit.

Aniž bych se chtěla nějak chlubit, pravdou je, že jsem byla velmi nadaným dítětem. Na základní škole jsem měla po celou dobu samé jedničky a všichni předpokládali, že ze mě jednou bude nějaká významná osobnost. Nejvíc mi šly přírodní vědy jako fyzika a chemie.

Rodiče snili o tom, že se dožijí toho, až si před své jméno budu psát doktorský titul a za příjmení to, že jsem kandidátkou věd. Já jsem o tom vlastně snila také. Jenže pak do mého života vstoupila láska, která všechno změnila.

Zásadní rozhodnutí

V posledním roce studia na Karlově univerzitě jsem měla už zajištěno budoucí zaměstnání. Měla to být zajímavá práce v jednom výzkumném ústavu. Všechno mi zatím v životě vycházelo podle plánu i podle přání rodičů.

Nevyhýbala jsem se tehdy vztahům, ale nepřikládala jsem jim takovou důležitost jako své vytoužené kariéře a touze něčeho dosáhnout. Když jsem se seznámila s Adamem, nevypadalo to nejprve na nějakou velkou a bláznivou lásku.

Během měsíce, co jsme se poznávali, jsem ale prožila něco, s čím se nedalo nic srovnat.

Zamilovala jsem se tak moc, že mi cokoliv ostatního bylo lhostejné, včetně mého studia a mojí kariéry. Adam byl o pět let starší a už pracoval ve významné obchodní firmě. Měl před sebou rovněž úspěšnou budoucnost.

Já jsem sice v pořádku dostudovala, nicméně ukázalo se, že oba dva svoji kariéru budovat současně nemůžeme. Chtěla jsem mít s Adamem děti a s tímto plánem se moje pracovní úsilí vylučovalo.

K velkému zklamání svých rodičů i údivu všech mých známých a přátel jsem se rozhodla, že rodina pro mě bude mít přednost.

Lítost mi vynahrazovala rodina

Půl roku poté, co jsem získala vysokoškolský diplom, jsem si Adama vzala. Můj manžel měl celkem bohaté rodiče, takže nám jako svatební dar věnovali byt. Během tří let jsem přivedla na svět dvě děti, nejprve syna, potom dceru.

Byla jsem chápavou a pečující manželkou a respektovala jsem Adamovu pracovní vytíženost. Měl ode mě zázemí, jaké by mu těžko nějaká žena mohla dát.

Zůstala jsem na mateřské dovolené tak dlouho, jak to bylo možné a potom jsem si našla poblíž domova nenáročnou administrativní práci.

V myšlenkách jsem se někdy zatoulala ke svým dětským snům a přemýšlela jsem o tom, jak by se můj život vyvíjel, kdybych bývala Adama nepotkala.

Stávalo se to tehdy, kdy jsem byla unavená z péče o děti a o manžela nebo když jsme ses Adamem kvůli něčemu pohádali. To se naštěstí nestávalo tak často.

Bývalo mi trochu líto, že jsem se všeho vlastně vzdala, ale pohled na to, jakou mám šťastnou rodinu a na to, jak se nám dobře daří, mi tyto pocity plně kompenzoval.

Nahlas jsem si nikdy a nikomu nestěžovala – ostatně i rodiče se časem smířili s tím, jakým směrem jsem svůj život nakonec řídila.

Nemohla jsem nic dělat

Po pětadvaceti letech, kdy už obě děti žily samostatně, přišla studená sprcha. Pár týdnů předtím už mezi mnou a Adamem panovalo napětí, ale hádka, která se jednoho večera odehrála, byla fatální. Výsledkem bylo, že si manžel sbalil věci do velkých tašek a odešel.

Já jsem neměla sílu ho zadržet, doufala jsem však, že se nanejvýš druhý den vrátí. Nestalo se tak. Nevrátil se ani za týden, ani za měsíc.

Dcera zjistila, že má nějakou mladou přítelkyni. Došlo mi, že tu hádku možná Adam rozpoutal schválně, aby měl důvod k odchodu. Dva měsíce nato přišla žádost o rozvod.

Prožívala jsem kruté vystřízlivění po tolika letech manželství. Měla jsem slzy v očích při myšlence na to, co všechno jsem kdysi Adamovi obětovala. Rozvod jsem přijala a nijak ho nedramatizovala.

Pět let jsem pak žila sama, dnes mám už pár roků nového přítele. Adam si svoji mladou přítelkyni vzal a má s ní dítě. Za svoji zradu se mi nikdy neomluvil a už to asi ani neudělá.

Jana V. (59), Praha