Tragické události mohou odeznívat ještě velmi dlouho poté, co k nim došlo.
Už od chvíle, kdy jsme se kdysi poznali, jsme měli s mým manželem Jardou společnou vášeň. Rádi jsme se toulali jen tak po Česku a později i po cizích zemích. Později s námi takhle krajinou putovaly i děti.
Často jsme využívali stopování, i když někdy trvalo dlouho, než nám nějaký řidič zastavil. Měli jsme proto pochopení pro stopaře i po letech, kdy už jsme místo pěších túr jezdívali na toulky autem.
Byla bledá a mlčenlivá
Před deseti lety jsme jeli velký kus cesty na návštěvu k jedněm příbuzným. Bydleli v odlehlé vesnici a dlouho jsme je neviděli. Plánovali jsme u nich strávit prodloužený víkend. K vesnici vedly okresní silnice napříč hustým lesem.
Počasí bylo všelijaké, obloha spíš zamračená a občas spadlo z nebe pár kapek. Báli jsme se, že by náš pobyt mohl propršet. To ale nebylo nic proti strachu, který jsme měli zažít za chvíli. V jedné zatáčce jsme spatřili mladou dívku, jak stojí u silnice. Mávala a chtěla, abychom zastavili.
Vybídla jsem Jardu, abychom stopařku vzali. Byla celá bledá, trochu se chvěla a působila dost zakřiknutě, jako by se jí něco špatného stalo. Nevypadala ale nijak nebezpečně. Gestem nám poděkovala a posadila se v autě dozadu.
Kdykoliv jsme brali stopaře, dávali jsme se s nimi do řeči. Tahle dívka ale po celou dobu mlčela. Jediné, co tiše vyslovila, bylo jméno vesnice, kam chtěla zavézt. Pro nás to znamenalo menší zajížďku, ale souhlasili jsme.
Měla jsem z ní nepříjemný pocit
Odhadla jsem věk té mladé ženy na něco přes dvacet. Její oblečení působilo dost nemoderně a já si vybavila, že jsem něco podobného nosívala v mládí. Hleděla stále před sebe, jako nebyla duchem přítomna. A podle lehkého odéru se zdálo, že příliš nedbá na hygienu.
Pomyslela jsem si, že se třeba toulá jako já s Jardou kdysi dávno. Ani tehdy jsme neputovali zrovna vymydlení. Jinak ale dívka působila celkem čistým dojmem. Ten odér mi něco připomínal, ale nedokázala jsem si vzpomenout, co přesně.
Došlo mi to až mnohem později – takový pach jsem obvykle cítila na hřbitovech. Čím déle jsme jeli, tím nepříjemnější pocit jsem z té mladé ženy měla. Splnili jsme ale, co jsme slíbili a zavezli jsme ji do vesnice, kam si přála.
Poděkovala a vystoupila. Pak se ovšem stalo něco nepředstavitelného: dívka najednou zmizela! Byla prostě pryč. Dívali jsme se na sebe s Jardou a nemohli uvěřit vlastním očím.
Jednalo se o oběť nehody?
K příbuzným jsme dojeli ještě v šoku z prožité záhady. Řekli jsme jim o tom, ale pochopitelně nám nevěřili a mysleli si, že si jen děláme legraci. Teprve postupně jim došlo, že naše zděšení není hrané.
Nedokázali jsme si to zmizení stopařky vysvětlit a přemýšleli jsme o tom i po návratu domů.
Jarda potom hledal možné souvislosti na internetu. To, co zjistil, nás dodatečně vyděsilo ještě víc. Před lety se stalo, že z léčebny pro psychicky nemocné utekla mladá žena a vracela se do rodné vesnice.
Na neosvětlené silnici ji ale srazilo auto a ona byla na místě mrtvá. Ačkoliv u článku nebyla žádná fotografie, pomysleli jsme si, že v onom ponurém zamračeném odpoledni jsme vzali do auta přízrak oné nešťastnice.
Asi jsme nebyli sami, komu se její duch zjevil a koho požádal o odvoz do rodné vesnice, kam kdysi nedošla. Dál jsme po tom už raději nepátrali a když jsme pak jeli příště k oněm příbuzným, zvolili jsme raději jinou trasu.
Eva R, (58), Děčín