Moje pravidelná cesta za nákupem mohla dopadnout tragicky.

K mnoha oblíbeným pověrám patří i ta, že pátek třináctého, rozbité zrcadlo nebo černá kočka přes cestu přinášejí lidem smůlu. Já jsem takové věci nikdy nebrala moc vážně. Změnit názor mě ovšem donutila jedna příhoda, která se mi před časem stala.

Černá kočka mě přesvědčila

Vydala jsem se tehdy na pravidelný páteční nákup do svého oblíbeného obchodu. Jednalo se vždy o desetiminutovou procházku. Šla jsem bezstarostně po chodníku. Náhle jsem si všimla černé kočky, která mi stála v cestě.

Připadalo mi, jako že se na mě schválně dívá. Ještě než se tak stalo, věděla jsem, že mi určitě přeběhne přes cestu. Neudělala to jen jednou, vrátila se dokonce na to samé místo, takže by to ve výkladu pověry znamenalo vlastně dvojnásobnou smůlu.

Přesto jsem byla odhodlaná jít dál směrem k obchodu a nepřemýšlet, zda se nejednalo o nějaké varování. Nohy mi ale nějak ztěžkly a já jsem nebyla schopná pokračovat.

Uvědomila jsem si, že skutečně přemýšlím, jestli se nevrátit kus cesty zpátky a nejít jinou trasou. Během té minuty, kdy jsem se rozhodovala, ovšem došlo k něčemu nečekanému a šokujícímu.

Byla jsem v naprostém šoku

Kolem mě se po silnici velkou rychlostí hnalo auto, najednou ale zaskřípěly brzdy a vůz se ve smyku dostal až na chodník – právě do míst, kde bych se bývala ocitla, kdybych pokračovala v cestě. Auto zastavilo až o zeď domu.

Já jsem stála dál na místě jako opařená a jen tak tak jsem se držela na nohou. Bylo mi jasné, že jsem právě přežila možnou smrt. Havarovaný vůz by mě býval přirazil ke zdi. Nepochybovala jsem o tom, že bych byla na místě mrtvá.

V naprostém šoku jsem sledovala, jak z vozu vylezl řidič se zakrváceným obličejem a volá sanitku. Nebyla jsem ještě pár minut schopná pohybu.

Tu kočku už jsem potom neviděla a místo nákupu jsem se vydala zpátky domů. Od té doby nemám opravdu ani tu nejmenší pochybnost, že pověry mohou fungovat. Díky jedné z nich dál žiji.

Marie Š. (62), Olomouc