Věřily bratříčkovi tolik, že mu podepsaly plnou moc. On je však všechny okradl. Dědictví z něho udělalo podvodníka a zloděje. Kdo by mu nedůvěřoval? Byl to přece policista, který se v průběhu své kariéry dopracoval až k hodnosti majora.

Když babička po Sametové revoluci dostala možnost získat zpět své majetky, nabídl se, že vše vyřídí, aby jeho sestry a babička neměly žádné starosti. Za to mu ony na oplátku slíbily vyšší podíl toho, co získají.Taková byla úmluva. Nebyl důvod mu nevěřit.

Už jeho postavení ve společnosti hovořilo o tom, že by to měl být člověk čestný, slušný a poctivý. Jak se ale říká, peníze kazí dobré mravy a charakter. Když o tom ale tak po letech přemýšlím, myslím si, že k určitému náznaku došlo již dříve. Nikdo z rodiny to ale tehdy nebral jako varování osudu…

Šup s nimi do ústavu!

Ještě v minulém režimu mu babička s dědou prodali za směšný peníz svůj rodný dům. Přáli si v něm dožít a strýček je měl v kupní smlouvě jako věcné břemeno. On si ale starosti s takovou prkotinou nedělal. Byl přece mocný muž, před kterým se všichni třásli!

Dům obratem prodal za desetinásobek ceny, a staré rodiče nastěhoval nejprve do činžovního domu, a po smrti dědy babičku do domova důchodců. Staří lidé se nebránili. Někteří z příbuzných se sice ohradili, prarodiče však nechtěli dělat problémy.

Obětavě se smířili s osudem. Jsem ale přesvědčena, že je to muselo v hloubi duše ranit.

Po smrti babičky řádil

Babička se svých milionů nedočkala. Zemřela v chudobě v domě s pečovatelskou službou. Na dotazy svých sester, jak prodeje pozemků pokračují, odpovídal strýček vyhýbavě. Nic se neděje, nikdo nic nechce. Až jsme se jednoho dne vyjeli podívat.

Aspoň objet to, co nám patří. A nestačili jsme se divit. Louky byly oploceny, na pozemcích se stavěly domky. Strýček prodal, co se dalo. Na dotaz, kdy se o získané peníze podělí, ironicky odvětil, že babička vše odkázala jen jemu. Má prý na to závěť.

Smál se přitom svým sourozencům do očí. Bylo jasné, že má vše dobře úředně ošetřeno. Býval přece vlivný policista… „Nemám bratra!“ zhodnotila nechutnou záležitost maminka. „Nikdy jsem nebyla bohatá, těch pár let, co tu ještě budu, to už vydržím. Ale on pro mě přestal existovat.!“

Poškodil pověst rodiny

Matka svůj slib dodržela. Přerušila veškeré styky nejen s bratrem, ale také s jeho ženou, ačkoliv to bývaly kamarádky. A také s jejich dětmi, sestřenicí a bratrancem, s nimiž jsme v dětství vyrůstali.

Každé prázdniny a víkendy jsme se vídali a vytvořilo se mezi námi silné pouto. Majetek nás rozdělil. Přestali jsme se vídat, nevolali jsme si. Čas běžel a v takovém duchu uplynulo mnoho let. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se cokoliv změnilo.

Jen tu a tam, když jsem zavítala do rodné vísky, jsem si vyslechla, jak strýček na našich pozemcích, které ještě nestihl prodat, řádí. Nikdo ho neměl rád. A nejstrašnější na tom bylo, že díky němu nás nesnášeli místní obyvatelé všechny.

Nikdo totiž netušil, jak se rodinné záležitosti mají. Uvedla jsem věci na pravou míru a napravila tak reputaci rodiny, která ve vsi několik generací žila. Hyenou zůstal jen strýček sám!

Nemohla v hrobě spát?

Někdy jsem si říkala, že babička nemůže mít po smrti klid. Že se musí v hrobě obracet. A to, co se jednou stalo, mě o tom přesvědčilo. Byly právě Dušičky a já přijela s maminkou, jak se říká, na hroby.

Poseděly jsme u známých, a já pak matku odvezla na nádraží. Byla už tma. Během čekání na rychlík se ale mamince udělalo špatně. Měla cukrovku, a jak se ukázalo, téměř celý den nejedla.

Netroufla jsem si ji pustit vlakem samotnou, a moje cesta autem vedla zcela jiným směrem. Vrátily jsme se ke známým s tím, že raději přespíme. Jen jsme ale usedly, zazvonil můj mobil. A v něm? Neuvěřitelné! Moje zatracená sestřenice!

Byl to magický večer!

Ve skrytu tmy před nádražím ztratila moje matka kabelku. A v ní samozřejmě všechno, včetně klíčů, dokladů a mobilního telefonu. Nějaká dobrá duše, naštěstí stále nevymřely, odnesla nález do nádražní restaurace. Obsluha se chopila mobilního telefonu.

Jenže komu zavolat? Vybrali zcela náhodně jedno z mnoha čísel, které měla matka v mobilu uložené. A tím bylo právě číslo na tuto sestřenici. Matka už dávno nevěděla, že její číslo má. Tak dlouho na něj nevolala.

A další neuvěřitelnou náhodou projížděla tato naše zavržená příbuzná kolem tohoto nádraží. Ačkoliv bydlela téměř sto kilometrů daleko. Ten den byla také na hrobě babičky. Jen jsme se tam minuly.

Tak nás ten magický večer ztracená kabelka, a nejspíš i babička, daly zase dohromady. Strýc však zůstal na černé listině navždycky!

Ludmila (56), Uherské Hradiště .