Dcera je už patnáct let šťastně vdaná. S Mirkem vychovávají dvě báječné děti. Byli bychom šťastná rodina, kdybych si vztah se zetěm nepokazila na samém začátku.

Po pěti měsících chození s Mirkem si naše dcera Vilma řekla, že je vhodná doba na to ho představit rodičům. Byli jsme to ale hlavně my, kdo se chtěli setkat a podrobit potenciálního zetě křížovému výslechu.

Dcera nikdy neměla chuť utužovat rodinné vztahy ukazováním svého nového úlovku. Oběd byl ale už na spadnutí, takže vycouvat z něho nemohla. Akorát jsem dozdobila stůl, když se ozval zvonek.

Lehce nervózní jsem otevřela a dcera nám představila přítele s pugétem v jedné ruce a lahvinkou vína ve druhé. Zdálo se, že jsme si padli do oka. Žádné trapné ticho se nekonalo.

Naháněla jsem hrůzu?

Jídlo o třech chodech nám zaplnilo žaludky. Dcera s přítelem se rozhodli, že vyvenčí našeho psa a projdou se po městě. A také nejspíš chtěli všechno probrat. „Tvůj táta je fajn, takovej bezprostřední. Jeho historky z vojny jsou bomba!“ svěřil se Vilmě Míra.

„A co máma?“ zeptala se dcera. „Prosím tě, nezlob se, ale trošku mi nahání hrůzu.“ „Jak to myslíš,“ zeptala se ho. „Má takový zlý oči. Nevím, jak bych ti to líp popsal.

Asi si pro tebe představovala někoho lepšího…“ neudělala jsem zkrátka na kluka dojem, jak jsem se dozvěděla později. Dcera tomu ale nepřikládala tehdy význam. Po návratu domů už na mladé čekala v obýváku bábovka.

Ještě než se na ni vrhli, šli se do dceřiného pokoje převléknout. „Puso, ty sis brala něco z mého batohu?“ zaslechla jsem za dveřmi. „Ne, proč?“ „No, protože mám otevřený zip a na dně batohu jsem měl peněženku.

Místo toho jí mám teď na vrchu.“ Běžela jsem rychle do kuchyně, aby neviděli, že poslouchám.

Zapírat a zapírat!

Dcera vyrazila ze svého pokoje do obýváku. „Tati, jak pak jste se tu oba měli? Dali jste si šlofíka?“ začala se vyptávat. „Kéž by, Vilmičko, mamka mě poslala na nákup.

Pro víno a veku na chlebíčky.“ „Jo ták, tak to se budeme mít…“ Bylo mi jasné, že na řadě jsem já. Bez oklik na mě dcera vybalila: „Mami, tys byla u mě v pokoji?“ Zakroutila jsem hlavou a vykulila oči, aby se tak hloupě neptala.

„Co bych tam dělala?“ – „Míra, když se teďka vrátil, měl přeházené věci v batohu.“ „To chceš jako říct, že jsem se mu v něm hrabala? No dovol! Mně je fuk, co tam má,“ dušovala jsem se a možná se i pokřižovala. „Proč mi lžeš?

Proč se mi pořád vkrádáš do života?“ vyhrkla na mě dcera. „Ale Vilmo, já měla jen strach, aby ses netahala s nějakým pobudou.“ Tím jsem jen přidala polínka. Dcera se nepříčetně rozkřičela na celý dům:

„Nejenže ses mi odmala hrabala ve skříních a četla mé deníky, ale teď už jsi zašla fakt daleko!“ Celá bez sebe utekla k sobě do pokojíku, sbalila se, „popadla“ Mirka a velmi silně za sebou bouchla dveřmi.

Mrzelo mě, že to tak dopadlo. Časem se hrany obrousily, ale zeť Mirek už ke mně důvěru nikdy neměl. Vycházíme spolu „diplomaticky“, nehádáme se, ale ani se nevyhledáváme. Dcera i vnuci se mnou vychází normálně, přece jenom jsem jejich babička.

Ale ta trapnost okamžiku ve mně a zeťovi zůstala. Přitom stačilo tak málo: potlačit tu mou strašně velkou zvědavost.

Věra (62), Jindřichův Hradec