Nikdy nezapomenu na tu otřesnou chvíli, kdy se výtah se mnou utrhl. Naštěstí jsem přežila, jen jsem se v bezvědomí ocitla na chvíli v jiném čase.

Sláva, výtah je opravený! Nemusím do sedmého patra pěšky! Poslední dny jsem si připadala jako himálajský nosič – šerpa, kterému však v horních patrech dochází dech. Jak slastné bylo zmáčknutí sedmičky, nechat vše na technice.

Trochu škodolibosti jsem pociťovala v okamžiku, kdy jsem unikla sousedce ze druhého patra, která byla známá drbna. Byla jsem už v pátém patře, když se výtahová kabina zasekla a vzápětí zhaslo světlo.

Zaregistrovala jsem prudký pohyb směrem dolů. Stačila jsem si jen uvědomit, že padám volným pádem ve výtahové šachtě. Pak si se mnou svět mocně poskočil a já se ocitla na zemi a ztratila vědomí…

Vnučka mě vítala

Už jsem zase stála ve výtahu a čekala, až mě vynese do sedmého patra. Otevřela jsem dveře a zachrastila klíči. Dveře bytu se najednou přede mnou otevřely a na prahu stála malá Nikolka, moje jedenáctiletá vnučka.

„Babička přišla z práce…!“ zvolala a vrhla se mi do náruče. „No to je mi ale krásné přivítání!“ zvolala jsem a Nikolka mi hupsla rovnou do náruče. Ve dveřích se v zástěře objevila moje dcera Katka.

Uvítala mě méně okázaleji než vnučka, ale o to byla pusa od ní vřelejší. „Omlouvám se, že jdu pozdě!“ zvolala jsem a překročila práh bytu.

Od samého počátku jsem cítila vůni večeře, která prostupovala po otevření dveří celým patrem. Vždy jsem cítila příjemný pocit, když jsem se takto vracela téměř každý den domů.

Co se dcera rozvedla a nastěhovala se ke mně i s vnučkou, byl najednou život krásnější. Radostné přivítání a výborná večeře. Co více si mohl člověk přát. Ne všechny mé kamarádky měly to štěstí jako já. Bezvadné rodinné zázemí.

Probuzení

Nikolka kolem mě radostně poskakovala. „Víš, co jsem dnes dostala z matematiky?“ zeptala se mě. „Budu hádat – výjimečně jedničku!“ zvolala jsem. „To neplatí… ty víš všechno dopředu!“ zanaříkala Nikolka a nepřestávala kolem mě hopsat.

Vešla jsem do kuchyně a obraz se přede mnou najednou rozostřil a pomalu rozplynul jako pára nad hrncem. Vše tonulo v temnotě a já si uvědomovala pomalu, kde se nacházím.

Byl to vzkaz?

Utrhla se se mnou výtahová kabina. Z pátého patra jsem padala volným pádem až do druhého, kdy zafungovaly u výtahu brzdy. Sbírala jsem se z podlahy. Světlo nade mnou zamrkalo a rozsvítilo se. Výtah se dal do pohybu. S odlehčením jsem vystoupila v sedmém patře.

Zachrastila klíči v kapse a otevřela dveře bytu. Nikdo mě nevítal. Ani dcera ani má vnučka. Byt byl prázdný. Mé první kroky směřovaly do ložnice. Vzala jsem obrázek v rámečku, kde jsem byla já, má dcera Kateřina a má vnučka Nikolka.

Přes horní roh rámečku byla fotografie přelepena černou páskou. Má vnučka i má dcera zemřely před rokem při autohavárii, kterou samy nezavinily. Pohladila jsem rámeček a obě ženy na fotografii políbila.

Volný pád výtahu mě přenesl do minulosti, vzdálené zhruba rok. Věděla jsem, že duše mých nejbližších jsou stále se mnou…

Ludmila (60), Olomouc