Kam se navoněná krepová růže poděla? Opravdu nevím, už je to tolik let.

Ale vzpomínku na tu úžasnou jarní pouť nosím v hlavě stále.Vždycky když na návsi rozkvétaly stromy, jejichž jméno jsem nikdy nezjistila, přijela pouť. Stromy kvetly červenými kvítky. Dnes už tam dávno nejsou, nahradily je túje.

Ale já je tam pokaždé vidím, obsypané květy. Blízký kostelík byl žalostně oprýskaný. Nový, růžový kabátek dostal až daleko později. A hospoda, která se zrcadlí v řece, je oprýskaná pořád. Střídají se tu majitelé a žádnému se nedaří.

Tehdy jsem byla sotva zletilá. Přijel ten menší řetízkový kolotoč, dvoje houpačky, střelnice, kolotoč pro nejmenší. Den nato se objevil naštěstí i velký „řetízák“ a stánek, odkud voněl turecký med, perníčky, lékořice, cukrová vata a mandle v cukru.

Z reproduktorů zpíval Michal David, mezi maringotkami se vinuly šňůry na prádlo, psi štěkali, opilci zpívali a já jsem byla šťastná. Bylo jaro a na jaře vzrůstala naděje, že se konečně objeví princ na bílém koni.

Pohádky v knihách a v televizi, stejně jako tlusté romány, mi ho slibovaly už léta. Bylo mi osmnáct, byla jsem stále sama a připadala jsem si méněcenná. Spolužačky se mi kvůli tomu posmívaly. Říkala jsem si, že tahle pouť je moje poslední naděje.

A když to ani tentokrát nevyjde, jsem ztracená. Bude ze mě stará panna. Příliš krátké šaty Rozhodla jsem se obléknout se do co nejmenšího množství látky. To by mohlo zabrat. Když mě pak ve finále spatřila máma, vykřikla.

Začala přemlouvat dědu, aby mi raději dělal doprovod, ale než děda našel hůl, dávno jsem zmizela. Myslím, že jsem vypadala dobře. Rozpustila jsem si vlasy a vzala jsem si na sebe sestřiny šaty. Kámen úrazu tkvěl v tom, že moje malá sestřička chodila teprve do třetí třídy.

Její šaty mi ale náhodou docela padly, když jsem knoflíčky pod výstřihem nechala rozepnuté. Jenže mi byly krátké, což jsem uvítala. Obula jsem si žabky, ačkoli v té době se žabkám říkalo vietnamky.

Když jsem se pak viděla ve skle výkladní skříně koloniálu – doma u zrcadla jsem se nezdržovala, aby mi máma nepověsila na krk dědu – řekla jsem si: Dobrý.

A vydala jsem se oslňovat na náves. Nevrlá dívka Malebně jsem se vystavila ke střelnicím a čekala, kdo si o mě řekne. Ale však víte, jak to chodí. Čím horečněji o něco usilujete, tím menší je pravděpodobnost, že se to podaří.

Ke střelnici se, pravda, loudal nápadně hezký kluk, ale vláčel s sebou slečinku. Něco viselo ve vzduchu.

Atraktivní blondýnka s nápadně velikými náušnicemi se tvářila dost znechuceně na to, že ve vzduchu vonělo jaro, Michal David zpíval z reproduktoru Nenapovídej, jak chovat se mám, a stromy červeně kvetly.

Dvojice, která se nedržela za ruce, došla ke střelnici. Dívka nevrle žvýkala. Mladík dostal od cikánky flintu a bez jediného zaváhání na první pokud vystřelil velikou červenou růži z krepového papíru. Cikánka ji s úsměvem a slovy chvály automaticky podala jeho společnici.

Ta ucedila: „To jako myslíš, že mě odbydeš jednou usmolenou růží?“ A byla pryč. Také se urazíš? Černovlasá královna střelnice pokrčila rameny a růži podala mladíkovi, který vypadal překvapeně a rozčileně zároveň.

Cosi ho nutilo celou situaci nám dvěma, cikánce i mně, vysvětlovat, i když nás viděl prvně v životě. Ucedil: „Její starší ségra sbalila boháče. Ten ji pozval do Prahy do restaurace a ještě k tomu jí koupil v Tuzexu šampon a magneťák.

A mladší ségra holt ode mě čekala taky něco takového…“ Žena středního věku s vlasy jak havraní křídla znovu pokrčila rameny a podotkla: „Jo, mladý pane, takový je život.“ Kluk na to trpce: „Ženské jdou jenom po majetku!“ Po očku pohlédl na mě a vypálil:

„A ty? Taky se urazíš, když ti dám růži z papíru?“ Snaživě jsem zavrtěla hlavou, jako že ne, neurazím.

Hodil mi navoněnou růži jako psovi kost. Chytila jsem ji v letu, asi nějakým zázrakem. Zjevně se chtěl otočit a zmizet, ale cosi mu v tom zabránilo.

Děkovala jsem bohu za rozpuštěné vlasy (nosívala jsem copy, máma mi je každé ráno zaplétala) a sestřiny minišatičky.

Ten kluk vypadal jako princ z pohádky, tedy aspoň mně se tak jevil. Povídá mi: „Bylas už někdy v Praze v restauraci?“ Připadala jsem si jako ve škole při zkoušení z fyziky. Pane bože, dej, abych odpověděla správně.

Jen jsem zavrtěla hlavou. A ejhle, odpověď byla správná, přečetla jsem si to v jeho očích. „A v Tuzexu?“ pokračoval v křížovém výslechu. Opětné zavrtění hlavy bylo přesně to, co si přál. Navíc – obojí byla pravda.

Praha byla daleko. A můj tatínek se mockrát nechal slyšet, že ho v žádném Tuzexu nikdo nikdy neuvidí, protože ceny jsou tam nesmyslně přemrštěné. Vznášela jsem se Mladík mě pozval na cukrovou vatu.

Samou radostí jsem se téměř vznášela, v jedné ruce přeslazenou růžovou pochoutku, ve druhé růži, která mi patřila i nepatřila, podle toho, jak se to vezme.

Pak jsme šli spolu na velký řetízák, no to už jsem byla blahem bez sebe. Ale možná jste si také už všimli, že když je štěstí příliš a člověk si připadá jako královna ze Sáby, přijde zlomyslná vlna a všechno to smete zpátky do moře.

Musíte se tam hned vrhnout a zuřivě se potápět. Kdo se bojí, má smůlu. Slezli jsme z kolotoče a korzovali poutí, když tu jsem ucítila zlověstné, varovném štípnutí. Všechno bylo ztracené.

Věděla jsem, že včelí štípnutí nesnáším dobře, ale v tomto okamžiku se ukázalo, že jsem těžký alergik.

A do toho jsem ještě ke všemu spatřila dědu. Hůl už našel a teď usilovně hledal mě. Ten tady chyběl. Viděla jsem rozmazaně, nemohla jsem chodit, těžce se mi dýchalo. Všechno se to seběhlo moc rychle. Mám pocit, že děda u mě zůstal, zatímco mladík utíkal do hospody telefonovat.

Sanitka přijela až poté, co jsem ztratila vědomí. Najděte mi ho! Jak já jsem si v nemocnici nadávala! Káčo hloupá – říkala jsem si – poprvé a naposled v životě jsi měla šanci chodit s hezkým klukem. Je po všem.

Kvůli včele! Nejenže mi bylo do breku, opravdu jsem plakala. Nejmíň dvě hodiny. Chudák zdravotní sestřička si myslela, že je mi hrozně špatně, litovala mě a pořád mě chodila kontrolovat. Mně nebylo už nic, jen jsem měla sama na sebe nepopsatelný vztek.

Už ho nikdy neuvidím. Neznala jsem dokonce ani křestní jméno. Kdybych si, jako to bývá ve filmech, najala detektiva, musela bych mu říci: „Je vysoký, štíhlý, tmavovlasý. Nosí značkové džíny.

Ještě si vzpomínám, že si obul docela hezké tenisky, asi ze zahraničí. Má krásný hlas. Najděte mi ho.“ Zůstala jsem v nemocnici na pozorování. Když jsem se vrátila, po pouti už nebylo ani památky. Snad jen nějaké barevné papírky vítr ještě honil po návsi, to bylo všechno.

Připadala jsem si jako trosečník, který v dálce zahlédl loďku, křičel, volal, skákal, vysílal kouřové signály, strílel do vzduchu jako blázen a pak jen bezmocně sledoval, jak plavidlo navždy mizí za obzorem.

Doma jsem s nikým nemluvila a po večerech brečela. Pak mi děda přinesl tu růži, že prý mi v onen osudový okamžik vypadla z ruky. Zalapala jsem po dechu. Co když děda něco ví? Zatvářila jsem se jako poručík Columbo a povídám:

„Hele, a tamten kluk, co byl se mnou, mluvili jste spolu?“ Děda se zasmál: „Samozřejmě. Jmenuje se Jarda a v sobotu na tebe zazvoní. Vysvětlil jsem mu, kde bydlíme.“ Objala jsem ho a koupila mu becherovku.

Jarda v sobotu zazvonil a za rok už zvonit nemusel, protože se do našeho dvougeneračního domu nastěhoval.

Marie K. (53), Moravská Třebová .