S Ilonou jsme byly kamarádky do té doby, než se objevil Kryštof. Každá jsme ho chtěla pro sebe a za jakoukoli cenu…
S Ilonou jsme se znaly odmalička. Už naše mámy byly kamarádky. Chodily jsme spolu do školky, i na základku a na střední. Svěřovaly jsme si svá trápení i radosti, jedna druhé jsme dělaly alibi, když jsme šly na rande, vždy jsme se na sebe mohly spolehnout.
Skoro jako sestry
Společný čas jsme trávily i mimo školu. Chodily jsme spolu na gymnastiku, já jsem zpívala, Ilona hrála na kytaru, a tak jsme snily o tom, jak si založíme kapelu a budeme slavné. Nevynechaly jsme jedinou příležitost, jak se někde předvést.
Byly jsme prostě nerozlučná dvojka. Jedno období jsme dokonce nosily i stejné oblečení. Naše velké přátelství pak ale najednou zničehonic skončilo.
Boj o kluka
Příčinou našich rozbrojů se stal Kryštof – kluk, který se jednoho dne objevil v našem malém městě a který nám oběma vzal dech. Obě jsme o něj měly zájem a snažily se na něj zapůsobit.
Ze začátku bylo naše soupeření celkem zábavné, ale postupem času jsme se hádaly stále častěji a také jsme si začaly dělat ošklivé naschvály.
Jednou večer se konal vesnický bál. Měla jsem tam vystoupit s kapelou. Týdny jsem usilovně cvičila, abych ten večer, na kterém byl i úžasný Kryštof, zazářila a on už nechtěl žádnou jinou. Ilona se držela daleko ode mě a dělala, že mě nevidí.
Slivovice místo vody
Na stole v šatně jsem měla sklenici vody. Zábava už začala a já čekala, až na mě přijde řada. V duchu jsem si neustále opakovala, že musím být klidná a nemít trému. Žaludek se mi však třásl, dlaně se mi potily, tak jsem se napila té vody.
Vlastně jsem do sebe hodila celý obsah sklenice. Propálilo mi to hrdlo! V té sklenici nebyla voda, ale slivovice! Než na mě přišla řada, všechno se se mnou točilo. Říkala jsem si, že to zvládnu – přece mě jedna slivovice neporazí, jenže opak byl pravdou.
Ostuda jako hrom
Kapela začala hrát, na jevišti blikala barevná světýlka, mikrofon ležel na zemi. Já měla vběhnout na jeviště, udělat hvězdu, jednou rukou sebrat mikrofon, skočit na nohy a začít zpívat.
Měla jsem to perfektně nacvičené. Teď jsem tam ale stála, mikrofony jsem viděla tři a nebyla jsem si jistá, který z nich je ten skutečný. Kapela hrála předehru už potřetí a já se stále odhodlávala.
Pak jsem se rozběhla, pokusila jsem se o hvězdu, ale nevyšlo to. Prosvištěla jsem jevištěm a vlítla do lidí. Tím moje vystoupení skončilo.
Kdo se směje naposled…
Všichni se ke mně seběhli. Kryštof se mi smál, div se za břicho nepopadal, ale přinesl mi sklenici vody a pomohl mi postavit se na nohy. Moje vystoupení na něj očividně zapůsobilo, protože jsme spolu začali chodit. A Ilona?
Ta se mi po čase přiznala, že to byla ona, kdo mi tu slivovici v šatně podstrčil…
Dáša R. (46), Morava
