Stále jsem manželovi vyčítala jeho pasivitu a nečinnost, až mi konečně vyhověl a vzal na výlet. Jeden den mě stál víc, než by kdy napadlo. Zdraví, peníze a málem i manželství!
Remcala jsem snad každý den. Doma mě už nic nebavilo! Nechápala jsem, jak může být můj manžel stále zalezlý doma a ještě se tvářit spokojeně. Koukal na televizi, lepil si nějaké modýlky letadel a potom prohlížel alba se známkami. Za celý den skoro nepromluvil!
Výlet mi měl udělat radost
„Prosím tě, Věruško, co pořád máš! Tak si čti! Nebo něco upeč, dal bych si pár těch tvých skvělých buchet…“ nabádal mě mlsně. To byla voda na můj mlýn. Vynadala jsem mu tak, že zůstal sedět jako opařený! Vyčetla jsem mu snad úplně všechno.
Že je líný, nemluvný a také nudný. Celý večer jsme spolu nepromluvili! Ráno ten můj mrzout vstal s takovým zvláštním výrazem a slavnostně mi oznámil: „Rozhodl jsem se, že tě někam vezmu. Vymysli, kam bys ses chtěla podívat, a pojedeme!“ Byla jsem nadšená.
Tak přece jenom ta scéna k něčemu byla! Celý den jsem přemítala, kam jet. Rozhodla jsem se pro výlet hodně daleko. Na hrad, kde jsme byli naposled před mnoha lety s dětmi. Potom dobrý oběd a procházka po městě spojená s nakupováním. Návrat až pozdě večer!
Na rozvodu jsme se shodli oba
Brzy ráno jsem nachystala svačinky a mohli jsme vyrazit. „Pane řidiči, překročil jste povolenou rychlost!“ sdělila nám policejní hlídka pár kilometrů za městem. Nálada mi klesla pod bod mrazu. Co bych si za tu pětistovku mohla všechno koupit?
Trampoty ale neskončily. Po dalších pár kilometrech manžel natankoval plnou nádrž, ale ujel jen pár metrů. Omylem vzal místo benzínu naftu! Oprava nás zdržela na několik hodin. Byli jsme o dva tisíce lehčí!
Měla jsem chuť začít nadávat, ale když jsem uviděla v manželových očích slzy, zželelo se mi ho. „Nic si z toho nedělej, to se přece může stát každému!“ utěšovala jsem ho, ale v duchu si myslela svoje.
„Hlupák, moc mu to nemyslí.“ On, jakoby mě slyšel, začal najednou křičet: „To mám z toho, že jsem ti chtěl udělat radost!“ Strhla se hádka, na jejímž konci bylo rozhodnutí. Rozvod! Shodli jsme se na něm oba!
Kvůli vose se málem zadusil
K mému údivu Radek neprotestoval. Jakoby spíš čekal na příležitost mi tuhle nečekanou novinku oznámit! Po zbytek cesty jsem sklíčeně mlčela. Uvědomila jsem si, že přeháním. Ve všem! Kvůli svojí nesnášenlivé povaze zůstanu sama. Opuštěná a bez peněz.
Přemýšlela jsem, jak všechno napravit. „Radku, nepůjdeme se ještě před tím rozvodem pořádně najíst? Hrad můžeme vynechat…“ lákala jsem ho a doufala, že dobré jídlo ho naladí. On ale trucoval! Prý si sní jen svačinu a jedeme zpátky!
Zastavil na nějakém odpočívadle. Na umouněném dřevěném stole rozbalil chleba a nedočkavě se zakousnul do krajíce se šunkou. „Au! Pomoc! Dusím se!“ sípal a mně bylo hned jasné, co se stalo. Radek spolknul vosu! Zřejmě ho pořádně štípla.
Natekl mu krk a nemohl dýchat! Začala jsem zmatkovat. Místo abych volala sanitku, mávala jsem na auta, co jela kolem.
Najedli jsme se v podezřelé restauraci
Konečně jedno zastavilo. Řidič vystoupil a hned volal zdravotníky. Po injekci se mu udělalo lépe. Nemusel ani do nemocnice! Zato já byla úplně grogy. Cítila jsme se vyčerpaná a unavená, jako bych šla tu dlouhou cestu pěšky!
„Nestavíme se konečně na něco k jídlu?“ zkusila jsem to znovu na manžela a on jen mlčky přikývnul. Vztek ho přešel! Kdybych tušila, co se stane o chvíli později, jídlo bych si odpustila. Útulný hostinec s nepřebernou nabídkou jídel mě úplně nadchnul.
Jen hostů tu moc nebylo, ale přičítala jsem to odpolední hodině. Na oběd už bylo pozdě a na večeři brzy! „Dám si svíčkovou!“ objednala jsem si u sympatické slečny. Manžel jen pokrčil rameny:
„Já zůstanu u svých oblíbených hranolků a kuřecího řízku…“ Už jsem měla na jazyku cosi o jeho vysokém cholesterolu, ale včas jsem se zarazila. Přece ho ještě víc nenaštvu!
Skončila jsem na kapačkách
Nedočkavě jsme se pustili do jídla. Omáčka se mi zdála trochu divná, taková kyselá. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Udělalo se i zle! Ukrutně zle! Místo domů jsme zamířili rovnou na pohotovost.
„Co jste ženská snědla?“ vybafnul na mě pan doktor a pokračoval: „Tohle není obyčejný žlučníkový záchvat. Vy máte otravu jídlem!“ Slabostí jsem mu nedokázala ani odpovědět. Místo večeře jsem dostala do každé ruky infůzi. A klid na lůžku v nemocnici.
Ráno mi bylo o poznání lépe. A úplně dobře mi udělala návštěva mého manžela. Těžce usednul na okraj mojí postele, vzal mě za ruku a řekl: „Za všechno mohu já. Chtěla jsi jen trochu rozptýlení!
Místo toho jsme přišli nejen o peníze, ale i o zdraví!“ „A málem jsme se rozvedli…“ podotkla jsem. Manžel přikývl. Potom dodal: „Musíme se změnit. Nesedět jen doma!“ Já souhlasila. Ale na žádný dlouhý výlet už raději nepojedu!
Věra N. (64), Kroměříž
