Přála bych každé ženě, aby je jejich muž překvapoval a rozmazloval. Nemusí to být každý den, ale když to přijde, je to skvělý pocit.

Jsem možná až dost rozmazlená. Libor mě opravdu miluje. Už ten jeho pohled, který se léta nezměnil, mi to dokazuje. Dívá se na mě pořád jako tenkrát. Nosí mi květiny pro radost. Ne, že by něco provedl a potřeboval to smazat.

Telefonát

Už jsem byla doma, když zazvonil telefon. Jsme trochu staromódní, pořád ještě máme pevnou linku. „Petruško,“ ozval se Libor. „Vezmi si prosím ten klobouk a hedvábný šál a čekej na mě před domem.“ Věděla jsem jaký klobouk myslí.

Už mi ho pořídil na dovolené, abych netrpěla sluncem. Slamáček, který zakryje nos před přímými slunečními paprsky. Ale netušila jsem, proč si ho mám brát, když už je skoro večer.

Tajemství

Takový příjemný večer se chystal. Slunce ještě nezapadlo, vál příjemný vánek. Na schodech jsem potkala sousedku. Málem jí vypadly oči z důlků. Co si tak asi musela myslet, když mě viděla? Jindy je tak mluvná a najednou ztratila řeč.

Smála jsem se tomu v duchu. Co bych jí asi tak řekla? Že je to tajemství? Nastražila by uši a určitě pak poslouchala celou noc u stoupaček. Cítila jsem v zádech její zvědavý pohled. Ale co na tom záleží?! Libor chystá nějaké překvapení a jistě bude stát za to.

Chvíle napětí

Na schodech jsem chvilku postála a pak se pořádně rozhlédla. Je to překvapení někde přede mnou? Čeho si mám všimnout? Můj Libor přece nebude na sídlišti stavět májku, to mě také napadlo. Co má tak asi za lubem? Věřila jsem mu, protože by Libor nenachystal jenom tak nějaké překvapení.

Mohl by se tím vymýšlením i živit. Ale jeho baví učit puberťáky matematice a podnikat se nechystá. Když jsem si ho brala, moje matka mě varovala, že učitel matematiky bude zcela jistě suchar. „Miluju ho!“ řekla jsem tenkrát.

„S tím jsem počítala,“ odpověděla mi. „A on tebe?“ zeptala se bojovně. „Já vím, že jo!“ Tím to pro mámu skončilo. Bylo jí to jasné, stejně jako mně. Jsme si s Liborem souzeni.

Jedeme do neznáma

Na prázdné ulici s ozval takový podivný zvuk. Staré auto. Červený kabriolet. Kdo v něm dneska ještě jezdí? pomyslela jsem si. Snad nějaký milovník veteránů. Kabriolet zastavil u našich schodů a já ke svému úžasu spatřila za volantem Libora.

„Jedeme na výlet s večeří,“ zamával na mě. Jeli jsme údolím řeky, vánek si hrál s mým šálem. Přidržovala jsem si klobouk jako herečky v těch romantických filmech a smála se jako puberťačka. Libor se spokojeně usmíval.

A já se cítila jako když mě unáší princ na bílém koni. Slavili jsme den našeho seznámení. Prostě úžasné.

Petra P. (59), Štěchovice