Moc jsem si přála, aby Matouš prožil šťastnější dětství než jeho starší bratr Kryštof. Asi se to, bohužel, nepovedlo.

Jednoho syna už mám dospělého a myslím, že Kryštof je, stejně jako já, rád, že už má tu životní etapu plnou napětí a třenic v rodině za sebou.

Dokáže se jako dospělý o sebe docela dobře starat, což mně, vzhledem k tomu, čím si prošel, vlastně připadá obdivuhodné. Jeho mladší bratr Matouš je právě v pubertě a nejsem si jistá, zda dospěje stejně úspěšně jako jeho sourozenec.

S Matoušem jsem objednaná u psycholožky, snad nám něco poradí. Nebude to první návštěva takového odborníka. Psychické problémy se u mého syna projevily už před dvěma lety. Tehdy jsme paní doktorce celou situaci obšírně vysvětlovali a ona nám pak nabídla prášky.

Ale aby do sebe cpal dvanáctiletý kluk nějakou chemii, která mu změní mozek, s tím tedy rozhodně nesouhlasím a ani on to podstoupit nechce. Tehdy si učitelé stěžovali, že Matouš neudrží ve škole pozornost, a dokonce i oni byli pro „účinnou medikaci“.

Jeho problémy pak naštěstí ustoupily a syn se začal učit lépe, jen jsem musela omezit svou práci, abych se mu víc věnovala. Že by mi s něčím takovým pomohl Matoušův otec, to totiž rozhodně nehrozí.

Dusili v sobě

své pocity

Rozvedla jsem se před pěti lety, a už pár let předtím, než jsem se odhodlala od manžela odejít, bylo hodně krušných, a to nejen pro mě, ale i pro oba syny.

Zvykli si oba, ale asi hlavně pro toho mladšího bohužel, v sobě všechny reakce na hádky a souboje v rodině tiše dusit. S jejich psychikou to ale nutně muselo dělat hodně nepěkné věci.

Některé situace hraničily s domácím násilím a po jedné scéně, která ve skutečné násilí už v podstatě vyústila, jsem se rozhodla. Bydlím už pár let sama, ale střídavá péče rodičů o dítě, to je podle mě velmi nešťastné řešení podobných problémů.

Funguje snad jedině, pokud se oba rodiče na výchově dětí dokážou domluvit a vyjdou si vstříc. To ale rozhodně není případ mého exmanžela.

Dělá jen všechno pro to, aby mi veškerou starost o syna znepříjemnil, hází mi v tomto směru klacky pod nohy, o tom, že by mi snad pomáhal, třeba tím, že se bude se synem učit, nemůže být ani řeči.

Svírá ho na hrudi

Matouš je už velký kluk, není to žádný mamánek, co ho je potřeba pořád vodit za ručičku. Chce být samostatný a také se v tomto směru dokáže často o sebe postarat, pokud má podmínky.

Přesto si během několika uplynulých měsíců stěžoval na pocity, které jeho, ještě vlastně dětskou, duši trápí. Přišel za mnou do kuchyně, postával. Já povídám: „Tak co chceš, co stojíš jak tělo bez duše?“ Prý, že nic. A po delším mlčení z něj vypadlo:

„Já mám strach, když je víc lidí pohromadě… A taky cítím takové svírání na hrudníku. Je to moc nepříjemný…“ Otočila jsem se na něj a objala ho. To byla v tu chvíli moje spontánní reakce.

Puberťák z ní sice moc nadšený nebyl, protože to kdyby viděli třeba kámoši, tak by se mohli potrhat smíchy, ale za chvíli jsem na něm viděla, že mu to pomohlo.

Jeho psychické ataky odezněly, pomalu jsem na ty jeho duševní problémy zapomněla a také jsem asi trochu spoléhala na to, že jsou jen důsledkem toho, že se můj Matouš prostě jen moc pozoruje, jak to ostatně puberťáci dělají. Jenomže pak zčistajasna uhodilo.

Moje výčitky

Byla jsem doma, pracovala jsem kvůli nouzovému stavu na počítači u sebe v bytě. Matouš to ale doma dlouho nevydržel, a jen co vyřídil úkoly, které dostal od svých učitelů stejně jako ostatní spolužáci po internetu, řekl, že půjde ven.

Za dvě hodiny mi zazvonil mobil: „Tady urgentní příjem nemocnice Motol, nelekejte se…“ A vyslovili jméno mého syna. Krve by se ve mně nedořezal, to mohla ta sestra říkat, abych se nelekala, jak chtěla.

Rozbušilo se mi srdce, a kdybych neseděla, snad by musela sanitka jet i pro mě. Matouš prý zkolaboval na zastávce v metru, upadl a na chvíli ztratil vědomí. Volali záchranku a teď je na kapačkách. Hned jsem se rozjela do nemocnice.

Seděl, v žíle zapíchnutou kanylu a já jsem se ho opatrně začala ptát, co se stalo. Prý se najednou začal bát, přepadla ho úzkost z tolika lidí, cítil svírání na hrudi, nemohl dýchat a pak už si pamatuje jen doktora a sanitku.

V té chvíli jsem si hned vzpomněla na to, jak si na podobné pocity stěžoval před nedávnem. A já to brala na lehkou váhu…

Co nám poradí?

Od doktorky jsem se dozvěděla, že děti a mládež obecně se se situací způsobenou nouzovým stavem a případně s nařízenou karanténou vyrovnávají v některých případech překvapivě hůře než lidé, kteří už mají nějaké životní trable za sebou, a tudíž je zase nic moc nerozhází.

Chtělo se mi namítnout, že životních trablů má za sebou, zejména kvůli tatínkovi, Matouš už víc než dost, ale to jsem si nechala pro sebe. Snad si o tom budu moci promluvit s nějakým odborníkem, třeba s tou dětskou psycholožkou.

Jen doufám, že nebude trvat na „medikaci“. Do telefonu ta žena už něco o prášcích říkala. Ale můj syn přece není blázen. Už aby se celá ta věc s novým virem konečně přehnala. Nebo z toho budu na prášky brzy já.

Jarmila (51), Praha