V noci za mnou chodila postava v bílém a ukazovala mi knihu, abych z ní četla. Nedokázala jsem k tomu najít odvahu a sílu.

Jako dítě jsem prolézala staré baráky. Jelikož jsme bydleli v domě, kde se neustále něco opravovalo a pracovalo na zahradě, často mě máma posílala vyvézt na nedaleké smetiště kolečko odpadu.

Když jsem však zpět dovezla kolečko plné rozbitých hraček a různých věcí, máma hubovala.

Mě však bavilo si ty staré vyhozené věci, odkázané k zániku, spravovat a znovu jim dávat život. Dodnes mám schovanou krásnou ručně vyřezávanou starou loutku, kterou jsem tam „vyšmejdila“.

Výpravy na hřbitov

Nedaleko našeho baráku se nacházel také starý hřbitov. To místo mě přitahovalo, a když jsem tam náhodou objevila kus kosti z lidské nohy, začala jsem tam chodit stále častěji. Jako dítě jsem si vzala do hlavy, že si složím nebožtíka.

Všechny objevené kosti jsem si ukládala do krabice ve sklepě. Mou sbírku však při úklidu objevila máma, a za velkého hubování ji odnesla zpátky na hřbitov. Pak jsme se přestěhovali a mým dobrodružným výpravám byl konec.

Obestoupil mě strach

Moje velké setkání s tajemnem přišlo, když mi bylo patnáct let. Matčin o patnáct let mladší bratr Jiří se oženil a se svou ženou koupili jeden z domků nedaleko městečka, kde jsem vyrůstala.

Když byla jeho žena po porodu v nemocnici, přespávaly jsme s matkou u jejího bratra. Tu noc jsem nemohla usnout. V polospánku jsem pociťovala podivné návaly úzkosti a strachu. Strašně jsem se bála a nechápala, co se to děje.

Najednou jsem viděla bílé světlo. Stála v něm postava v bílém a držela v ruce otevřenou knihu. Bylo to na hranici spánku a bdění, měla jsem otevřené oči, ale nedokázala se pohnout. Najednou se vše rozplynulo a já vyskočila z postele.

Do rána už jsem neusnula.

Zážitek se opakoval

Druhý den přijela moje teta s miminkem z porodnice. Jak jsem ji uviděla, srdce se mi zachvělo hrůzou. „Mami, teta Alena zemře, já to cítím!“ vyhrkla jsem. Máma se na mě podívala jako na cvoka.

„Zbláznila ses?“ vykřikla. Tak jsem jí pověděla o tom, co se mi v noci přihodilo. „To se ti jen něco zdálo,“ odbyla mě máma. Večer jsem ulehla do postele a usínala stejně jako předešlý den. A přicházelo to zase.

Stejné návaly, stejné pocity úzkosti a strachu. Opět se přede mnou objevilo to bílé světlo a v něm postava, která držela v rukou otevřenou knihu stránkami namířenými ke mně. Vtom okamžiku jsem si uvědomila, že to mám přečíst.

Že mám překonat strach, vzchopit se a číst, jenže to nešlo. Nemohla jsem se pohnout.

Předtucha se vyplnila

Když vše zmizelo a já se zase probrala, vstala jsem a šla za mámou, abych jí pověděla, co se mi stalo. Opět jen nevěřícně kroutila hlavou. Dodnes přemýšlím o tom, co tam bylo napsáno.

Bylo to určitě velmi důležité. Nikdy o tom nepřestanu přemýšlet. Jedno se ale bohužel naplnilo. Krátce po porodu teta těžce onemocněla a svůj boj s nemocí ve velmi krátké době prohrála. Tak, jak jsem vytušila…

Hanka D. (51), Morava